Joanne, James, Sirius a Peter se stále učí na zvěromágy. Ovšem objeví se komplikace. Kdo jim z ní pomůže? Joanne taky na něco přijde, ovšem nechce si to přiznat...
Postavy: Joanne Leafsová, Sirius Black, Remus Lupin, James Potter, Peter Pettigrew, Lily Evansová
Doba: 3. ročník Jamese Pottera, březen

Joanne, Siriuse, Jamese a Petera ovládla špatná nálada. A nebylo to počasím, které si hrálo hru "zasněžíme Bradavice." Veškeré jejich snažení pravděpodobně přijde nazmar, protože Bradavická knihovna zkrátka není dost velká na všechny knihy o zvěromagii. (A to si Joanne vždycky myslela, že v knihovně v Bradavicích je naprosto všechno.)
Všechno to na ně dopadlo. Hodiny strávené mučivým šprtáním, výbuchy vzteku na nic netušící spolužáky a ta skoro zvládnutá jedna tisícina základů zvěromagie... Ta beznaděj a naprostá bezmocnost byla strašná a všimla si toho i Lily. Spíše si toho všimla jako první. Nakonec se Joanne zdálo, že si Lily opravdu myslí, že si akorát zkoušeli proměnit dvojhlavého salamandra a nepodařilo se jim to.
Přece se ale nevzdali. Dále si pročítali učebnice a zkoušeli jednotlivé části kouzel. Povzbuzovali se tím, že se alespoň můžou pořádněji procvičit v základech, než přejdou dál.

Velký problém ale bylo místo, kde by se mohli učit. Nebelvírská společenská místnost byla zavrhnuta kvůli častým otázkám spolužáků a neustálé přítomnosti Lily. Chlapecká ložnice byla zavrhnuta kvůli neustálé přítomnosti Franka Longbottoma, poněkud hloupého chlapce s velkýma modrýma očima. Joanne ho měla celkem ráda, byl milý a tak trochu roztomile nešikovný, štvala ji však jeho neuvěřitelná zvědavost. Dívčí ložnice vůbec nepřicházela v úvahu. Prostým důvodem byla Lily.Řídili se totiž Jamesovými slovy: "Jestli nás zmerčí Evansová, můžeme to na místě zabalit a jít se pověsit za kotníky do sklepení!" a tak se snažili Lily vyhýbat. Joanne měla taky jisté podezření, že by se kluci nahoru do dívčích ložnic vůbec nedostali a to díky měnícímu se schodišti. Chudák Matt Rogers, když se jednoho večera snažil s Joanne navázat konverzaci to zjistil na vlastní kůži. Byl už na šestém schodě, když se schodiště slilo v jednu velkou skluzavku a on po břiše doklouzal až dolů. James se Siriusem se mu tehdy dost smáli, ale jí ho bylo líto. Ani pořádně nevěděla proč se mu tak urputně straní... možná s tím měla co dělat jejich snaha o pochopení zvěromagie a tak pomoct Remusovi...
Další stejně velký problém byla jistá kniha přeměňování. V té jisté knize by měly být jakési dodatky k ostatním knihám, které za ten měsíc pročetli. Všichni se zastavili u definice přeměnění, která byla ve všech knihách napsána tak podobně, až se zdálo, že to byl úmysl. Jenže to nebyl TEN pravý problém. Šlo o to, že ta kniha se pravděpodobně v Bradavické knihovně ani nevyskytovala!
"Asi bych tam měl ještě jednou zajít," zašeptal jednoho večera James, když se krčili v růžku společenské místnosti. Neobeznámený pozorovatel by si mohl myslet, že se krčí nad úkoly. Pergamenové svitky a různě zápisníky a knihy však neskrývaly domácí úkoly, nýbrž veškeré jejich poznámky a vědomosti o zvěromagii.
"Kde?" zeptal se Peter a nechápavě na Jamese hleděl.
"Možná jo. Za zkoušku nic nedáme a třeba budeme mít štěstí," řekl Sirius a Petrovy otázky si nevšímal.
"Do knihovny, Petře," řekla Joanne tak potichu, že ji mohl slyšet jen Peter. Jeho tvář se rozjasnila pochopením.
"Dneska v noci tam zajdu," řekl rozhodně James a zaklapl brožuru Přeměňování v moderním světě kouzel.

Druhý den ráno se Joanne vzbudila časně. Březnové slunce ještě ani nevyšlo a celá místnost se stále halila do tmy. Vykoukla z vysokého okna na školní pozemky a na tváři se jí objevil blažený úsměv. Tráva se zelenala a stromy byly poseté pupeny... Když se takhle dívala na to panorama, něco jí napadlo. Kdyby přece jenom vyšla ta Jamesova výprava... Kdyby přece jenom našel onu ztracenou knihu a oni by mohli pokračovat v učení zvěromagie... A kdyby se to konečně naučili, do jakého zvířete by se měnila? Ve chvílích, kdy je už nebavilo dokola vykládat různé poučky, ve chvílích, kdy snili o jejich vlastních přeměnách – praktických a ne teoretických, převyprávěných z učebnic – nikdo z nich přesně nevěděl v co by se proměňoval... V tomto okamžiku se nad tím Joanne poprvé opravdu zamyslela. V co by se chtěla proměňovat? V ptáka... v nějakého malého nenápadného ptáka... létat po těch milovaných lánech a být svobodná. Pryč od všeho trápení, jen sama s větrem...
"Joanne?" ozval se za ní Lilyin hlas a Joanne nadskočila.
"Pro Merlina, Lily, ty jsi mě vyděsila," řekla Joanne se smíchem a posadila se zpátky na postel.
"Tak... jak to dopadlo se salamandrem?" zeptala se nevinně Lily. Joanne se pro sebe usmála. Mohla čekat, že si Lily najde nějakou nestřeženou chvilku a pokusí se z ní vydolovat nějaké informace.
"Pohoda. Ale došli nám ježci," řekla Joanne stále se smíchem.

Po chvilce se Joanne převlékla a sešla dolů do společenské místnosti. Bylo tam pouze pár lidí, vesměs páťáci a čtvrťáci. Jen se rozhlédla kolem aby zjistila, zda tam není Matt. Naštěstí ho neviděla a tak si vzala z poličky knížku, sedla do jednoho z křesel a začala číst. Nedočetla ani tři stránky, když jí někdo poklepal na rameno. Ohlédla se a zjistila, že se na ni poněkud nervózně zubí Remus. Mile se na něj usmála a nadzvedla obočí, jako že nechápe co se děje. Remus mlčky kývl hlavou směrem ke schodišti k chlapeckým ložnicím a Joanne nadzvedla obočí ještě výš. Remus ji zve do chlapecké ložnice... Ještě než se však tato poněkud překvapující myšlenka dočkala pokračování Joanninou fantazií, Remus se k ní naklonil a šeptl:
"James byl v té knihovně!" Joanne se okamžitě rozzářila pochopením a trochu se pousmála své vlastní hlouposti. Zvedla se a kráčela za Remusem po schodech až do ložnice třetího ročníku. Na postelích tam seděli už oblečení její kamarádi. James měl sklopenou hlavu a cosi Siriusovi a Peterovi vysvětloval. Když se otevřely dveře a Joanne s Remusem vešli, zastavil se a pokračoval ve vyprávění, až když zase všichni seděli.
"Nechápu co se to děje! Jako by se proti nám celá knihovna spikla!"
"Co se stalo?" zeptala se Joanne.
"Našel jsem jakousi knihu, jenže když jsem se ji snažil vzít z regálu, rozječela se a nešla zvednout... jako by vážila tunu!" vysvětlil jí James bezradně. Všichni se po sobě koukli. Od začátku věděli, že to nebude lehké, jenže nepočítali s tím, že by jim došly prameny, ze kterých by čerpali... Sirius si hlasitě povzdychl.
"A co třeba zeptat se nějakého učitele?" řekl po chvilce Peter zamyšleně. Všichni k němu stočili hlavy.
"No, jasně. Už vidím, jak nám McGonagallka podepisuje lísteček... Děkujeme, paní profesorko! Určitě to nijak protizákonně nevyužijeme!" zatrylkoval vysokým hláskem posměšně a zhroutil se na svou postel. Joanne se na Siriuse překvapeně podívala, ačkoliv jí to vůbec nepřekvapovalo... poslední dobou...
"Ale to není špatný nápad," obhájila Petera po chvilce a schválně se dívala na Siriusovy reakce. Posadil se a nadzvedl obočí.
"A jak, prosím tě, McGonagallku přesvědčíš?" zeptal se skepticky.
"A proč McGonagallovou? Proč nezajít třeba za profesorem Kratiknotem..."
"Tak naivní, jako je malý, není," rozesmál se Sirius a s ním i Peter s Jamesem. Joanne s Remusem se však ani nepousmáli. Pohlédla na Remuse:
"Profesor Kratiknot si tě oblíbil. Možná by dal na tvé slovo." Remus se nadechl a uhnul pohledem.
"Možná by dal..." řekl neurčitě.
"Určitě! Když mu namluvíš, že se chceš zlepšovat ve svém umění..." řekl s úsměvem James.
"Možná bych to mohl zkusit a..." řekl znova tak neurčitě.
"Možná bych ti měl dát pár facek, aby ses probral," řekl hlasitým ironickým hlasem Sirius vleže na posteli a uťal tak Remusovu větu. Joanne se na Siriuse zahleděla s nechápavým výrazem. Zakroutila hlavou a přesunula pohled na Remuse. Pohlédl na ni. Neubránila se úsměvu a sama to nechápala.
"Uděláš to?" zeptala se trošku prosebně a Remus přikývl. Vtom okamžiku měla sto chutí Remuse obejmout.
"Jen tak? Nechceš za to pytel čokoládových žabek? Zasloužil by sis je!" vyjekl překvapeně James a hleděl na Remuse jako na zjevení.
"Vůbec ne. Dělám to pro vás," řekl s úsměvem Remus. Joanne na něj hleděla jako v transu. A pak se neudržela a konečně ho objala. Okamžitě, možná po pikosekundě, ho však pustila a přesunula se zase zpět na svou část Remusovy postele. Nervózně založila ruce a ani očkem o něj nezavadila.
"Tobě na tom asi hodně záleží, co?" zeptal se jí po trapně tiché chvilce, která jako by trvala celý den. Nedokázala se mu podívat do očí.
"Jo, celkem jo..." špitla a dívala se na tkaničky svých bot. Zhluboka dýchala a snažila se vytěsnit červeň, která se jí drala do tváří.
"Tak pojďte za Kratiknotem," zahlaholil James do ticha a všichni se zvedli.

Už zase! Už zase si nedala pozor! Pro Merlinovy trenky! Proč se vrhala kolem Remusova krku? To snad ani není pravda! Ne! Ona určitě blouzní, určitě se jí to jenom zdá!
"Au!" vyjekla. Rychlostí blesku od sebe odtáhla ruce.
"Co se děje?" zeptal se jí Peter, který si jediný všiml jejího nekoncentrovaného chování, když procházeli chodbou ve čtvrtém patře. Podívala se do jeho světlých očí a zakývala hlavou.
"Ale nic," ujistila ho tiše. Peterovi to očividně jako vysvětlení stačilo. Nikdy se nezabíral problémem do nějaké hloubky... a teď to bylo možná Joannino štěstí. Mnula si postižené místečko na zápěstí, do kterého se před okamžikem štípla. Co to proboha udělala? Proč to proboha udělala?
"Ehm... Reme? Máš ten lístek?" zeptal se James, když se zastavili před dveřmi do kabinetu profesora Kratiknota.
"Jo. Počkejte radši tady," řekl tiše Remus a sevřel pevněji lísteček, na který se mu měl Kratiknot podepsat. Zhluboka se nadechl a zaklepal na dveře. Zevnitř se ozvalo pisklavé "Dále," Remus se na všechny potěšeně koukl a pak zmizel v kabinetu. Před dveřmi bylo ticho. Joanne, Sirius, James a Peter mlčeli jako zařezaní. Joanne klepala podrážkou boty do kamenné podlahy. Byla dost vynervovaná z toho všeho. Koukla se na Siriuse. Měl ruce v kapsách a přivřenýma šedýma očima pozoroval obraz na protější stěně. Vypadal tak trochu arogantně nezúčastněně, jako by k nim vůbec nepatřil. Dodávalo mu to jakousi zvláštní auru. Joanne si náhle uvědomila, že necítí to škubání v břiše, jako vždycky. Sirius si jednou rukou odhrnul vlasy z očí a zhluboka se nadechl. Jejich oči se setkaly. Ani jeden z nich pohledem neuhnul. Joanne poněkud zaskočil jeho pohled. Šedé povýšené oči jako by roztály a na rtech se mu rozlil povzbuzující úsměv. Asi si myslel, že je Joanne nervózní z toho, jak to dopadne u Kratiknota a chtěl ji uklidnit... Vtom se dveře od profesorova kabinetu se zavrzáním otevřely. Remus vyšel na chodbu a nepodíval se ani na jednoho kamaráda. Potichu zavřel dveře a otočil se k nim.
"Tak co?" zeptal se nedočkavý James a v očích mu zářily rošťácké jiskřičky. Remus zvedl hlavu, tvářil se ale poněkud smutně. Pak mu ale začalo škubat v koutku úst a zamával jim před nosem kouskem pokrčeného pergamenu, který byl modřejší, než předtím.
"Skočil mi na to! Mám povolení!" řekl radostně a teď už se smál neskrývaně.