1. a nejdelší kapitola povídky. Seznámíme se s hlavní hrdinkou a jejím dosavadním životem a potkáme celoživotní přátele...
Hodnoťte, komentujte, čtěte =)

Postavy - Joanne Leafsová
Remus Lupin
James Potter
Sirius Black
Lily Evansová

Bylo velice teplé léto. Tak teplé léto ve vísce blízko Londýna pamatovala jen stará paní Seenová. Procházela po své přeplácané zahrádce a něco si pro sebe mumlala. Sehnula se, aby zjistila, jak se daří jejím krásným růžím. Znechuceně zjistila že už vůbec nejsou krásné a splihle visely přes okraj tyče, která je měla podpírat. Nemusím ani podotýkat, že žalostně zklamala. Paní Seenová vrhla podobně zhnuseným pohledem po vedlejším domečku (neměl tak uschlou zahrádku? ) a ztratila se v domovních dveřích. Nevšimla si, že na zahradě u toho vedlejšího, lépe udržovaného domu, sedí na houpačce malá dívka. Měla temně hnědé, lehce zvlněné vlasy a stejně tmavě hnědé oči. Byla drobná, ovšem působila dojmem, že si nenechá nic líbit. Teď ovšem vypadala sklesle. Ruce měla obtočené kolem provazu který držel houpačku na větvi dubu a botou se nimrala v pošlapané suché trávě.
Další den slastného nicnedělání. Milovala prázdniny. Znamenaly únik od šikanování ze školy, únik od nenávistných pohledů, únik od učitelů, kteří nevěřícně kývali hlavami nad jejími úkoly. Ne že by byla šprtka. Jen chtěla být alespoň v něčem lepší, než její trýznitelé.
Po pravdě řečeno, dívka jako ona si z urážek nic nedělala. Vždycky se jí ale dotklo téma jejího otce. Tuhle její slabinu kluci ze třídy znali a taky jí pilně využívali. Pravda byla, že Joanne o svém otci nic nevěděla. Jen to, že po něm má oči. Zemřel když jí byly 2 roky na rakovinu. Tohle jí aspoň řekla matka a Joanne neměla důvod, proč jí nevěřit. Zatím.

,,Joanne! Pojď už domů, bude oběd!" zavolala z okna mladá a pohledná žena s blonďatými vlasy. Byla úplně jiná než její dcera. Její krátké rovné blonďaté vlasy se ani v nejmenším nepodobaly Joanniným. A oči měly také úplně jiné: Joanne měla oválné tmavě hnědé oči a husté řasy, zatímco Lenna, její matka, měla úzké šedé oči se světlými řasami. Joanne měla malý kulatý nos, její matka měla delší a úzký nos. Joanne byla malá, její matka vysoká. Nikdy spolu moc dobře nevycházely. Joanne se jí nedokázala s ničím svěřit... Tato jejich vzájemná, velice nápadná nepodobnost byla častým tématem vesnických klepů většiny sousedek. Joanne to bylo jedno. Její matce jakbysmet. V téhle schopnosti odolávat nátlaku okolí byly stejné.
Joanne se odploužila ke dveřím a zabouchla je. Matka na ní čekala se založenýma rukama u kuchyňského stolu.
,,Už jsem myslela, že nedorazíš," řekla Joannina matka potichu, ,,máš tu totiž poštu."
,,Já?" vyhrkla Joanne a rozhlížela se po kuchyni, jako by se snažila zahlédnout šipku, která by ji k dopisu dovedla.
,,Asi je čas, abych ti vysvětlila jistou věc," soukala ze sebe namáhavě její matka.
,,Jakou věc?" Joanne se jí dívala přímo do očí. Takhle tajemná její matka ještě nebyla, uvědomila si náhle. Vždy jí všechno řekla na rovinu, i když to byla sebehorší zpráva. Tím se stupňovalo její napětí.
,,No... možná by sis to měla přečíst," řekla a podala jí důležitě vypadající dopis. Honosila se na něm pečeť s velkým B uprostřed.
,,Co je to, mami?" zeptala se nedůvěřivě Joanne.
,,Dopis ze tvé budoucí školy," Lenna se odvrátila a předstírala,že jí najednou velice zaujala čajová konvice.
Joanne se nepatrně zamračila a přelomila pečeť. Vytáhla dopis popsaný hustým písmem. Rychle ho přelétla očima. Tomu, co se tam psalo, nejdříve neporozuměla. Vzhlédla k matce. Ta se ovšem pořád dívala na konvici. Zamračila se o něco víc a přečetla si to celé ještě jednou a pomaleji.
,,To je špatný vtip," řekla, stále zamračeně hledíc do dopisu.
,,Žádný vtip," řekla její matka a otočila se k ní, ,,jsi čarodějka."
,,Mami, tomu snad nevěříš. Vždyť tohle neexistuje... Jaké Bradavice... to je... to je přece..." prosebně vzhlédla k matce.
,,Já nekouzlím, ale tvůj otec byl kouzelník. Taky chodil do Bradavic."
Joanne se sklonila zpět k obálce. Dopis si přečetla ještě jednou. Pak zahuhlala:,,Proč jsi mi to nikdy neřekla?"
,,Chtěla jsem tě chránit," řekla její matka hlasem, jako by tuhle reakci očekávala.
,,Chránit? Před čím?" Joanne obrátila hlavu k oknu. Najednou ji začaly pálit oči. Schylovalo se k nenáviděnému tématu: ,,Já... seznámila jsem se s tvým otcem rok po tom, co dostudoval... no a vzali jsme se a měli jsme tebe. On pracoval v nějaké té jejich... vaší bance. Zabil ho drak... myslím." Joanne pracoval mozek na plné obrátky. Otec... škola... Snažila se pochopit, co jí to matka vykládá. Snažila se pochopit všechny informace z dopisu. Je čarodějka... to jako umí kouzlit? V té škole, v Bradavicích, jí to naučí?
"Já tedy umím kouzlit. Můj táta to uměl taky. Ty ne. Já pojedu do nové školy," snažila se to všechno shrnout Joanne, "dobře tedy... nebudu nijak rozmazávat to, že jsi mi o tom nic neřekla. Asi jsi k tomu měla jisté důvody."
"Ano, to měla!" ohradila se rozhořčeně.
"Tak tedy 1. září... dobrá mami. Kdy pojedeme do té Příčné ulice nakoupit věci?" řekla Joanne rádoby klidným hlasem. Byla naštvaná. Proč jí nic neřekla? Tak důležitou věc... ovšem, na druhou stranu se těšila na nový svět. Možná zjistí něco víc o otci. A teď ji to došlo! Nebude už muset snášet šikanu na základce! Bude v nové škole, kde ji nikdo nezná!

Druhý den ráno bylo stejně teplé, jako celé léto. Paní Seenová opět procházela svou, horkem a suchem poničenou zahrádku. Joanne zase seděla na houpačce v jediném stínu pod dubem. Nebyla zamračená. Naopak, v očích jí zářily natěšené jiskřičky a na rtech měla lehký úsměv: dnes měla společně s matkou jít do Příčné ulice.
Po chvilkovém bloudění po Londýně konečně Joanne uviděla v dopise popisovanou hospodu.U Děravého kotle, stálo na vývěsním štítku, byla omšelá krčma. Joanne na ni ukázala prstem. Její matka však žádný vývěsní štítek neviděla. Vypadala, že nevidí ani budovu hospody.
"Tady je to," ukázala Joanne ještě jednou na Děravý kotel.
"Já ti nevím... O tom mi tvůj otec říkal. My, co nekouzlíme, některé vaše věci nevidíme. Budeš tam asi muset jít sama. Počkám tě v cukrárně," řekla a ztratila se v nedalekých dveřích.
Joanne se zhluboka nadechla. Na tohle byla zvyklá. Vešla tedy do hospody. Uvnitř bylo temno ale plno hostů. Když otevřela, v pruhu světla z ulice se vznášel prach a všichni se automaticky podívali tím směrem. Polkla a vydala se směrem k baru. Za ním stál shrbený muž, kterému chyběla spousta zubů.
"Em... pardon. Já... chci se zeptat, jak se dostanu na Příčnou ulici," zeptala se Joanne toho divného chlápka.
"Áááá," protáhl, "Bradavice?"
"Ano."
"Pojďte za mnou slečno em..."
"Leafsová. Joanne Leafsová."
"Nuže, slečno Leafsová," přešel k zadním dveřím a otevřel je. Stála tam zeď z pravidelných červených cihel. Hostinský vytáhl ze zástěry hůlku a významně s ní klepl na jednu cihlu: "Tuhle cihlu si, slečno, zapamatujte. Dostanete se s její pomocí do Příčné."
V tom se začala stěna měnit. Chvíli se třásla zem, až se před jejich očima ve stěně objevil otvor podobný dveřím.
"Tudy slečno," řekl hostinský a odešel zpět do baru. Joanne chvíli nevěřícně hleděla na zeď, ve které se skvěl otvor. Vstoupila do nich a ocitla se v té nejkřiklavější, nejpřeplněnější a nejdelší ulici, jakou kdy viděla. S pootevřenou pusou kráčela po dlážděné cestě a rozhlížela se kolem. Najednou ale pusu zaklapla. Nemám peníze! No, tak to jsem v háji... řekla si v duchu. Sedla si na lavičku vedle malé fontány a přemýšlela, co dál. Kolem ní procházely davy lidí v pestrobarevných hábitech. Zrovna když si řekla, že se někoho zeptá, kde by mohla získat peníze, přistoupila k ní čarodějka ve středních letech:"Nepotřebuješ pomoct, děvče?"
Joanne se zlekla, až málem nadskočila. Čarodějka měla rovné světle hnědé vlasy, stáhnuté do copu. Dívala se na ni světlounce modrýma očima. Všimla si, že čarodějka drží za ruku přibližně stejně starého kluka, jako je ona. Měl krátké, světle hnědé vlasy, stejně jako jeho matka a oči stejně tmavé, jako Joanne.
"Ty půjdeš asi do prvního ročníku v Bradavicích, že ano?"
"A-ano," vykoktala Joanne, "ale nemám peníze, víte a došlo mi to až teď."
"Jsi z mudlovské rodiny viď?" zeptala se s vlídným úsměvem čarodějka. Joanne si všimla že vypadá ztrhaně a unaveně.
"Jo... dalo by se to tak říct."
"Pojď s námi. V Bradavicích mají pro takový případ fond. Půjčíš si od nich. Jo a abych nezapomněla: Tohle je můj syn, Remus," usmála se čarodějka a napřímila se. Kluk, kterého držela za ruku, se na Joanne taky usmál. Vypadal ještě unaveněji, než čarodějka. Joanne se na něj taky usmála. V očích, pod kterými byly temné kruhy, mu hrály jiskřičky velice podobné Joanniným. Přestože vypadal unaveně, zdálo se, že má dobrou náladu.
"Já jsem Joanne Leafsová," řekla a vykročila za čarodějkou, která ji vedla k vysoké mramorové budově. Když vešli dovnitř, uviděla Joanne zakrslé a jakoby seschlé mužíčky s dlouhýma ušima.
"To jsou skřeti," vysvětlila jí čarodějka. Zamračeně se na jednoho dívala.
"Potřebovali bychom pár galeonů tady, pro slečnu Leafsovou. Jede poprvé do Bradavic..." začala čarodějka.
"Leafsová," zaskřehotal skřet a upřeně se na ni zadíval přes pult, "ovšemže, ale vy musíte být dcera našeho odeklínače, Sama Leafse, že ano? Zemřel před 9 lety."
"Já... asi ano," řekla překvapeně Joanne a zahleděla se do skřetových nepřirozeně světlých očí.
"Náš odeklínač, pan Leafs, ti ovšem zanechal jeden trezor," skřet se sehnul pod pult a vytáhl malý stříbrný klíček, "trezor číslo 538 tady máte, je váš."
"Táta mi zanechal peníze?"
"Ovšemže, byl to skvělý člověk. Jeden z našich nejlepších odeklínačů. Ta nemilá událost v Indii... to se stává, ano ano..." zasnil se skřet.
"Skvělé! Zajdeme do trezoru, vezmeš si zlato a my si přitom s Remusem vezmeme zlato taky," usmála se čarodějka. Poděkovala skřetovi a hlavou pokynula Joanne, aby s ní šla. Následovala jízda ve vozíku po kolejích, kterou si s Remusem přímo užívali, avšak čarodějka se křečovitě držela zábradlí a oči měla zavřené. Když dojeli k trezoru, objevila se před Joanne celkem slušná kupka zlata. Nabrala si tedy plný měšec peněz a pokračovali. U dalšího trezoru, který patřil čarodějce a Remusovi, si Joanne s bodnutím někde kolem žaludku uvědomila, že hromádka je podstatně menší.

Když se konečně dostali ven na slunce, pustili se do nákupů. Zašli si koupit hábity, v Krucáncích a Kaňourech nakoupili všechny potřebné knihy a Joanne si koupila jednu knihu navíc: Všecky tváře transformace. Čarodějka tuto knihu obdařila pochvalným pokýváním a poklepáním na Joannino rameno. Joanne se do té knihy na první pohled zamilovala. Na tvrdých červených deskách byly přes název knihy vyryty různé znaky, kterým Joanne nerozuměla a byly neupraveně popsány různými zaklínadly. Poté navštívili lékárnu a malé květinářství, kde si čarodějka koupila balíček nějakých bylinek s tím, že je Remus bude potřebovat. K Joannině radosti také zašli do kouzelného zvěřince, kde jí čarodějka řekla, že jestli chce být v kontaktu s rodinou, měla by si koupit sovu. Joanne si koupila krásnou sovu pálenou. Po jejím jménu ji pojmenovala Fire. Nakonec vešli do velké prodejny hůlek.
"Ollivanderovy hůlky jsou nejlepší," usmála se na ni čarodějka.
Strávili tam asi hodinu vybíráním té nejlepší hůlky a když vyšli, nesli si Joanne i Remus balíčky podlouhlého tvaru asi 25cm dlouhé. Joanne si koupila středně pružnou třešňovou hůlku s vlasem ze hřívy sfingy a Remus břízovou, středně pružnou hůlku s něčím, co pravděpodobně nechtěl, aby Joanne věděla. Když mu to totiž Ollivander povídal, najednou se rozkašlal.
"Nesedneme si na chvíli do cukrárny?" navrhla čarodějka.
"Paráda!" řekla nadšeně Joanne a pohlédla na Remuse. Ten zamyšleně hleděl na svou zabalenou hůlku a když zjistil, že se na něj Joanne dívá, pokusil se o úsměv. Když se posadili a čarodějka odběhla pro zmrzlinové poháry, podívala se Joanne na Remuse tak, jak to uměla nejlépe. Očima se mu vpíjela do těch jeho a Remus nemohl uhnout.
"Stalo se něco?" zeptala se ho a hlavu naklonila trochu na stranu.
"Ani ne..." řekl potichu a stále se jí díval do očí.
"Vypadáš tak..."
"Vypadal jsem už i hůř... takhle vypadám dost často."
"Ty jsi... nemocný?" zeptala se Joanne. Dělala si o něj starosti. Cítila že tenhle kluk ji potřebuje, ona potřebuje jeho, že je stejně osamělý, jako ona.
"Ani ne..." řekl znova Remus a teď už odvrátil oči.
"Dobře... ty asi víš, jak to chodí v Bradavicích? Já o nich totiž nic nevím," změnila téma Joanne. Něco jí říkalo, že ještě nenadešel čas na vyptávání.
"Jasně, že vím," usmál se Remus a opět Joanne pohlédl do očí, "jsou tam 4 koleje a budeme do nich zařazeni..."
Povídali si celou dobu co jedli poháry, smáli se, vtipkovali. Joanne se ještě nikdy tak nebavila. Když už nastal čas z Příčné ulice odejít, zastavili se ještě v Děravém kotli a rozloučili se.
"Tak se uvidíme 1. září na nástupišti 9/4," usmál se Remus zářivě, "těším se na tebe."
"Jo, já na tebe taky," usmála se Joanne, ale najednou ji něco napadlo, "jak se vlastně dostanu na to nástupiště?"
"Prostě projdeš zdí oddělující nástupiště 9 a 10," řekl prostě.
"Fakt?"
"Zvládneš to. Ale už musíme jít. Tak se měj krásně a 1. se uvidíme," mrkl na Joanne a s matkou vyšel z hostince. Joanne se za nimi dívala. Měla pocit že našla prvního opravdového kamaráda.

Z toho, jak se Joanne na Příčné zdržela, nebyla její matka moc nadšená. Joanne si ale nepřipadala provinile. Neustále musela myslet na Remuse a na jeho matku. Nejmilejší lidi na světě, pomyslela si, když ji matka kázala o slušném chování. Když se dostali domů, Joanne ihned zamířila do pokoje a rozbalovala jednu po druhé knihy a různé pomůcky. Fascinovalo jí to.
A konečně, konečně bylo 1. září a ona se převlékala a přitom si opakovala definici zaklínadla do kouzelných formulí, jednoho z povinných předmětů. Snesla si ze schodů kufr a klec s Fire a položila je ke vstupním dveřím. Rozhlédla se po domu. 10 měsíců tu nebudu, řekla si. Cítila něco jako směsici úlevy, radosti a smutku. Matka vyšla z obývacího pokoje do haly a uviděla Joanne, jak si prohlíží věšák na kabáty:"Tak, měly bychom vyrazit."
Na King's Cross byly za pár minut, do 11 hodiny ovšem zbývala pouze čtvrthodina. Přiběhly ke zdi rozdělující nástupiště 9 a 10 a po Remusově radě jím Joanne prošla. Až pak jí došlo, že matka za ní jít nemůže. Vrátila se tedy zpátky ke zmatené matce. Ta se na ni nervózně usmála a řekla: "Dávej na sebe pozor."
Joanne kývla, že rozumí a podruhé prošla zdí. Na kolejích stála dlouhá, nádherně rudá lokomotiva. Joanne údivem poklesla čelist. Probudilo ji až zvolání: "Joanne! Tady jsme!"
Rozhlédla se a viděla, jak na ni mává Remus s matkou a taky s otcem. Zářivě se usmála a rozeběhla se za ním.
"Ahoj. Dobrý den."
"Už jsme mysleli, že nedorazíš," ozvala se Remusova matka.
"No," řekla Joanne, "málem jsme to nestihli, ale jsem tu." Usmála se.
"Měli by jste si nastoupit," ukázala na dveře do jednoho vagónu. Remusovi rodiče oba kufry i Joanninu sovu kouzly vyzvedli do úložného prostoru, oba políbili syna na tvář a něco mu pološeptem říkali. Joanne neposlouchala, stála nervózně u dveří a koukala se na svou sovu. Možná je vážně nemocný, vrtalo jí hlavou. Když se konečně s Remusem rozloučili, začala už lokomotiva vypouštět oblaky dýmu. Remus vyskočil do vlaku a z okna společně mávali jeho rodičům. Když vlak zajel za zatáčku a Remusovi rodiče se vytratili, začali hledat volné kupé. Jenže žádné volné už nebylo. Vzali tedy místo v jednom kupé, kde seděli nějací dva kluci, oblečení už v hábitech a hrající nějakou hru s kartami. Vypadali tak čarodějně, jak si Joanne čaroděje představovala.

"Ehm," ozvala se Joanne, když otevřela dveře kupé, "mohli bychom si tu, tady s Remusem, sednout? Všude jinde je plno."
Chlapec s černými, patrně dlouho nečesanými vlasy a kulatými brýlemi zvednul hlavu od karet. Oříškově hnědýma očima se zvědavě zahleděl na Joanne a pak na Remuse, který se díval na tkaničky u bot.
"Jasně, klidně si sedněte," řekl nakonec.
"Díky moc," řekla Joanne a sedla si naproti klukovi, který se stále díval do svých karet. Remus taky poděkoval a sedl si vedle Joanne. Poté vytáhl z batohu knížku a začetl se do ní. Joanne se dívala na toho kluka, který byl patrně hodně zabraný do hry. Měl tmavě hnědé, ne moc dlouhé vlasy a byl o něco vyšší, než ona. Dívala se na něj a zdálo se jí, že on na ni taky koutkem oka pokukuje. Rukou si odhrnula z obličeje vlasy, nadechla se a podívala se na černovlasého kluka, když s úlekem zjistila, že na ni hledí se stejným zájmem, jako ona hleděla na druhého kluka.
"Já se jmenuju James," řekl černovlasý kluk a usmál se, "James Potter. Jak se jmenuješ ty?"
"Já jsem Joanne Leafsová," řekla stále ještě trochu znepokojená tím, jak se na ní James díval.
"A ty?" zeptal se James Remuse.
"Remus Lupin," řekl, aniž by zvedl oči od knihy.
"Tady tohle," ukázal na kluka zahloubaného do karet, "je Sirius Black a děsně rád Řachavého Petra že, Siriusi?" rozesmál se James.
Sirius poprvé zvedl od karet oči a rozhlédl se po sešlosti. Joanne si všimla že je má krásně šedé. Pokýval hlavou na pozdrav a James se zase rozesmál. Vypadalo to, že má dobrou náladu, když je kolem víc lidí.
"Vy jdete taky do 1. ročníku, že jo?" zeptal se později James, hledíc do karet.
"Jo," řekla Joanne, "co to vlastně hrajete?"
"Řachavý Petr," ozval se Sirius a pohlédl na Joanne, "to je kouzelnická obdoba mudlovského Černého Petra nebo jak tomu říkají."
"Aha. Nemohli bychom se přidat?" navrhla Joanne.
"Jo, je lepší, když to hraje více lidí," řekl Sirius, sbalil karty a rozdal 4 kupky. V tom Remus vzhlédl od knihy, přisunul se blíže a chopil se jedné kupky karet. Sehráli něco kolem 15 partií, když se otevřely dveře a v nich mladá čarodějka s vozíkem, překypujícím jídlem. Nakoupili si dýňové paštičky, sirupové košíčky, lékořicové hůlky a různé další pamlsky a nacpali se. Pak se jejich konverzace stočila k rodinám.
"Já jsem z kouzelnické rodiny. Všichni chodili do Nebelvíru, takže čekám, že tam půjdu taky. Akorát babička byla v Havraspáru, ale já bych radši ten Nebelvír... a co ty Joanne?" říkal právě James.
"U mě je to napůl. Máma je mudla a otec byl kouzelník..."
"Byl?" zeptal se Sirius.
"No jo byl. Zemřel když mi byly dva roky kdesi v Indii. Byl odeklínačem v bance."
"U Gringottových?"
"Asi..."
"Leafs... Leafs," opakoval James, škrábajíc se na bradě, "zdá se mi, že jsem o tom jménu slyšel mluvit mamku."
"Každopádně si na něj vůbec nepamatuju..." řekla potichu Joanne. Vyvádělo jí z míry, jak na ní Sirius stále hleděl. Ale zase jí překvapovalo, že o tom dokáže mluvit.
"Já jsem z čistokrevné rodiny," ukončil ticho Sirius a Joanne mu za to byla vděčná, "jak tomu aspoň říká matka. Prý, važ si toho že máš čistou krev... kecy."
"Jak čistá krev?" zeptala se Joanne.
"To znamená, že tvoje krev nemá nic společného s mudly. Že jsi z rodiny samých kouzelníků."
"Aha... ale to je přece hloupost. Chci říct, že není ti přece jedno, jestli byla tvoje prababička mudla?"
"Lidem, jako je má matka, ne," řekl Sirius poněkud zatrpkle. Joanne najednou pocítila k Siriusovi zvláštní pouto. Vůči své matce cítila rozpaky, Sirius taky. Tak nějak věděla, že je mezi svýma.
"No jo, všichni studovali Zmijozel, že?" zeptal se Remus.
"Ano, všichni."
"Tak to budeš asi taky ve Zmijozelu, ne?"
"Já doufám že ne. Já nejsem jako zbytek mé rodiny," řekl Sirius a zahleděl se z okna.
"Všichni špatní kouzelníci studují a studovali Zmijozel. Jestli se tam dostanu, tak z Bradavic uteču," dodal.
"A co ty Remusi?" zeptal se James.
"Já jsem z kouzelnické rodiny..." V tom se otevřely dveře kupé a stál v nich vysoký blonďatý kluk s panovačným výrazem ve tváři. Na hrudi měl pod zmijozelským odznakem také prefektský odznak. Mohlo mu být tak 15 let. Rozhlédl se po kupé hodnotícím pohledem. Z jeho úšklebku bylo poznat, že hodnocení moc dobře nedopadlo. Potom neznámý promluvil: "Blacku, proč si nejdeš sednout k nám? Držíme ti místo."
Sirius se zamračil a řekl rozhodným hlasem: "Jenže mě to tady vyhovuje, Malfoyi."
"Přece tu nebudeš sedět s krvezrádci!" řekl výbušně Malfoy a zhnuseně na Siriuse zahlížel.
"Jenže, jak jsem řekl, mě to vyhovuje. A radši budu sedět s krvezrádci, než s tebou a tvými Zmijozelskými kamarádíčky, Malfoyi."
"Poslyš, Blacku. Tvoje matka mě prosila, abych na tebe dohlédl..."
"Čemu vděčím za to, že jsi jí poslech? Že bys byl tak šlechetný..."
"Tohle nemusím snášet!"
"Pravda, teď můžeš jít."
"Tvoje matka má pravdu... dávej si na mě bacha!" řekl Malfoy a práskl posuvnými dveřmi kupé. Sirius ztěžka oddechoval a zčervenal se, když si všiml, že se na něj všichni dívají.
Z téhle trapné situace mistrně vybruslil James. Začal mluvit o famfrpálu, kouzelnickém sportu prováděným na košťatech. Joanne to zaujalo. Kluci do toho byli opravdu nadšení a Sirius, jako by na Malfoye zapomněl. Bavili se o různých famfrpálových týmech, o kterých Joanne nikdy neslyšela. Cesta do Bradavic utíkala strašně rychle. Když se začalo stmívat, převlékla se Joanne s Remusem do hábitů. Potom vytáhla svou hůlku a prohlížela si ji. Připadala si jako ve snu. Uvědomila si, že má kamarády, že jí neberou jako tu špatnou, ale jako jednu z nich.
Když vlak zastavil, podívala se Joanne z okna a uviděla obrovský a nádherně osvětlený hrad. Nadšeně vydechla, když vyšla na nástupiště.
"Prváci! Tady, prváci ke mně!" ozvalo se. Obrovitá postava se vynořila zpoza jednoho domku a volala. Joanne poklesla čelist. Vedle ní se vynořil z davu Remus s pusou taky údivem pootevřenou. Z druhé strany stál Sirius s Jamesem. Byli očividně zvyklí na takové výjevy a bavili se o famfrpálu.
Obrovská postava, kolem které se shromáždily všechny první ročníky, si zjednala ticho a vedla je podél nástupiště směrem k hradu. Všichni se poslušně seřadili do dvojic a následovali ho.
"Co myslíš že to je?" zašeptala Remusovi do ucha.
"Podle mě poloobr..." zašeptal Remus s bázní s hlase. Joanne jen zalapala po dechu.

Zastavili se u jezera kde stály malé loďky. Poloobr jim pokynul obrovskou rukou, aby si nastoupili. Remus s Joanne nastoupili do loďky společně s trochu vyšší dívkou než byla Joanne, s rudými vlasy. Nervózně se na ně usmála, když si sedala. Loďky se najednou daly samy do pohybu. Hrad se přibližoval a všichni prvňáci na něj zírali s neskrývaným údivem. Když loďky přirazily ke břehu, ujala se jich vysoká čarodějka s pěvně sepnutým drdolem a v hábitu s červenými lemy. Dovedla je do haly a tam se k nim otočila.
"Vítejte, noví žáci bradavické školy. Jmenuji se profesorka Minerva McGonagallová. Když vejdete do Velké síně, budete vyvoláni podle abecedy a Moudrý klobouk vás zařadí do koleje. Jejich jména jsou Nebelvír, Mrzimor, Havraspár a Zmijozel. Po celý pobyt tady v Bradavicích budete odměňováni body, které se přičtou k vaší koleji. Ovšem za každý váš prohřešek vám budou body odebírány. Na konci roku tak kolej s nejvíce body, vyhraje školní pohár. Tak a teď prosím ticho, nepředbíhejte se a ve dvojicích mě následujte."
Mávla hůlkou, vysoké dveře se s vrzáním otevřely a prvňákům se naskytl nevídaný pohled. Čtyři dlouhé kolejní stoly, svíce, poletující volně po prostoru, kolem seděli studenti. Všichni na ně zvědavě poulili oči. Joanne cítila, jak se jí klepou kolena. Prošli celou Velkou síň, až se zastavili u čestného stolu, kde seděli učitelé. Joanne jim nevěnovala pozornost. Dívala se na malou stoličku, která stála před pravděpodobně ředitele školy. Stál na ni klobouk, který měl na krempě díru, která se nápadně podobala ústům. Něco, jako by žvýkaly. Potom začal cosi asi zpívat, ale Joanne to neslyšela. Stále na něj jen hleděla a třepaly se jí kolena. Když klobouk přestal zpívat, profesorka McGonagallová se před něj postavila, rozvinula svitek pergamenu a začala číst jména, seřazená podle abecedy. Vyvolaní žáčci k ní klopýtali a co chvíli se krempa klobouku otevřela a vykřikla název jedné z kolejí, ke které podle jeho názoru, ten žák patřil. Joanne každého pozorně sledovala. Někteří působili sebevědomě a jiní bázlivě. Sama cítila, jak se jí klepou kolena a pomalu ale jistě se mění v rosol. Remus vedle ní vypadal bledě a něco si mumlal. Profesorka náhle vyvolala další jméno: "Black, Sirius!"
Sirius zvedl oči a pomalu šel ke stoličce. U zmijozelského stolu to šumělo a pár lidí si na něj ukázalo prstem. Mezi nimi i nepříjemně vyhlížející blonďák a dívka s kudrnatými černými vlasy... Zdálo se, že klobouk na Siriusově hlavě velice zvažuje své možnosti. Nakonec zvolal: "Nebelvír!"
Sirius s širokým úsměvem zamířil k červenému stolu, u kterého mu tleskali. Joanne se usmála. Tak se přece jen dostal do Nebelvíru. Sama nevěděla kam by chtěla jít, po pravdě řečeno o tom ještě ani neuvažovala. Teď pro ni byl ovšem Nebelvír jasnou volbou. Tedy, pokud by si vybrat mohla.
Vedle Joanne z druhé strany stála ta rudovláska z loďky. Měla velké kulaté zelené oči. Všimla si, že se na ni Joanne dívá a pokusila se o úsměv. V tom okamžiku ji profesorka vyvolala: "Evansová, Lily!"
Lilyiny oči se rozšířily strachem. Polkla. Joanne ji popřála hodně štěstí, Lily na ni kývla a vyšla. Sedla si na stoličku a klobouk vykřikl: "Nebelvír!" Byla na ní znát úleva. Nebelvírský stůl opět propukl v potlesk. Profesorka jí sundala klobouk z hlavy a Lily se vydala ke svému místu. Následovala chvíle, ve které Joanne přemýšlela, co by udělala, kdyby se dostala do Zmijozelu. Vzpomněla si na Siriusova slova, že všichni špatní kouzelníci studují Zmijozel. Právě když klobouk zařadil Laverna, Samuela do Mrzimoru, právě když přemýšlela, jaká profesorka McGonagallová asi je učitelka, vykřikla profesorka: "Leafsová, Joanne!"

"Hodně štěstí a ať se setkáme v Nebelvíru," řekl zemdleně Remus. Byl ještě bledší, než před chvílí. Joanne sebrala všechnu odvahu, kterou v sobě v této chvíli našla a vykročila. Oči měla upřené na klobouk. Když si sedla na stoličku a profesorka jí dala na hlavu klobouk, uslyšela hlásek, jako by ve vlastní hlavě: "Leafsová... Leafsová... no ovšem ovšem... pravá dcera svého otce. Stejné dilema, jako u tvého otce. Takže Nebelvír, či Zmijozel... nebo snad Havraspár? Hlavu na něj máš... ale ta odvaha... Ve Zmijozelu by ses ale prosadila... Tak, tady to nakonec není moc těžké. Nebelvír!" Poslední slovo vykřikl klobouk do celé síně. Joanne na stoličce nadskočila. Nebelvír? To je kde? Rozhlédla se po síni. Seskočila ze stoličky a šla si přisednout ke stolu, který jí tleskal. Ta úleva, co cítila, byla úžasná. Jako by byla lehká, jako pírko. Seděla z pravé strany vedle Siriuse, který ji poplácal po zádech a řekl něco v tom smyslu jako: "Dobrá práce."
"Nebelvír... Tak jsi to dokázal. Nemusíš zdrhat!"
"Jo, nemusím," rozesmál se Sirius.
Joanne se na něj zazubila, otočili se k zařazování a sledovali stále menší hlouček nervózních prvňáčků. Za dvě minuty už byl na řadě:"Lupin, Remus!"
Joanne pod stolem držela všechny pěsti, aby se Remus dostal taky do Nebelvíru. Nemusela si ale dělat žádné starosti. Klobouk vypadal jako by byl předem rozhodnutý. Remus celý rozzářený, jako kouzlem opět získal barvu a přisedl si naproti k Joanne.
"Ještě James a budeme všichni," usmál se Sirius.
Všichni? Sirius řekl, že budeme všichni? Znělo to jako že k nim patří? Brali ji do party? Tak skvělou náladu Joanne ještě snad neměla.
"Potter, James!"
Všichni tři se na Jamese upřeně dívali. Klobouk s ním chvíli promlouval. Joanne viděla, jak James zavřel oči. V tom klobouk vykřikl: "Nebelvír!" A všichni tři radostí zavýskli a roztleskali se tak bouřlivě, až na ně jeden starší žák pohoršeně kýval hlavou. James k nim doběhl, sedl si vedle Remuse a řekl: "Já jsem tak rád, že jsme všichni spolu!" Zářivě se na všechny usmál. Joanne se musela hlasitě rozchechtat, jak byla šťastná.
Za chvíli už byli všichni žáci rozděleni a ředitel se ujal slova. Měl dlouhé bílé vousy a vlasy. Na sobě fialový hábit a stejně fialový klobouk. Díval se na všechny žáky pronikavě modrýma očima za půlměsícovými brýlemi a na ústech mu pohrával přívětivý úsměv.
"Milí žáci. Další rok v Bradavicích klepe na dveře a já bych chtěl říct pouze dvě slova: nacpěte se," řekl a síní se ozval pobavený smích. Ředitel si sedl a kde se vzaly tu se vzaly, dlouhé kolejní stoly se prohýbaly pod tunami jídla. Joanne se rozhlédla a opět ji poklesla čelist.
"Tak, na tohle jsem se těšil," říkal právě Sirius a nakládal si na talíř zapečené maso.
"Tak, na to se těší každý," rozesmál se James, když si nabíral guláš.
"No, ale já nevím, co si vzít dříve," rozesmál se teď Remus a rozhlížel se po stole.
"Od všeho trošku," řekl Sirius s širokým úsměvem a nabral Remusovi na talíř kuřecí stehno, steak, bramborovou kaši, rýži a boloňské špagety. Všichni se rozesmáli tak hlasitě, že se na ně ten starší žák opět zaškaredil. Joanne si právě sušila oči od slz smíchu do ubrousku, když kolem ní prosvištělo jedno kuřecí křídlo. Vzhlédla a zjistila, že to po ní hodil James a že právě smíchy bouchá pěstí do stolu. Sehnula se pro něj na zem a hodila ho zpátky po Jamesovi. Ten se mu vyhnul, takže proletělo až ke druhému stolu, kde narazilo do hlavy nějaké holce. Joanne i kluci hýkali smíchy. Najednou někdo zaklepal na Joannino rameno. Joanne na postavu zamžourala zamlženýma očima.
"Být na vašem místě, přestanu se chovat jako banda opičáků," řekl ten stejný student který se na ně několikrát naštvaně díval. Joanne se podívala na Jamese, ten se ovšem zalykal smíchy. Remus vedle něj ještě držel jedno kuřecí stehno a zakrýval si obličej rukou. Sirius se na Joanne omluvně usmál, pohlédl na staršího žáka a řekl: "Omlouváme se, už se to nestane."
"Ještě jednou to uvidím a půjdu za profesorkou McGonagallovou!" řekl výhrůžně a odkráčel.
"Díky," usmála se Joanne na Siriuse.
"To nic nebylo," ujistil ji Sirius. Podíval se na Jamese a řekl:"Hele, pokud spolu pojedeme v něčem takovém, tak za sebou budeme stát ,OK?" řekl, stále trochu pobaveně.
"Jasně, já se jen nedokázal přestat smát," řekl James.
Začali tedy jíst, ale co chvíli se smáli. Po večeři se na stolech objevily moučníky. Najedli se, jak se ještě nikdy nenajedli. Joanne se právě dívala k učitelskému stolu. Profesorka McGonagallová se bavila s ředitelem.
"Poslyš Siriusi. Jak se vlastně jmenuje ten ředitel?"
"Albus Brumbál. Hodně velký kouzelník. Moje rodina ho nesnáší. Já si myslím, že je to nejchytřejší člověk, kterého můžeme potkat," řekl upřímně Sirius, prohrábl si vlasy a podíval se na hodinky.
"Je už dost hodin, za chvíli bude mít proslov."
"Proslov?"
"No jasně, každým rokem má proslovy. O tom mi mamka říkala," přidal se Remus.
A v tom, přesně jak Sirius s Remusem říkali, se Albus Brumbál zvedl ze své židle a celá síň utichla. Ze stolů zmizely zbytky jídel a všichni studenti se dívali na ředitele. Ten se na ně usmál, rozpřáhl ruce k širokému objetí a promluvil: "Drazí noví žáci, drazí staří známí. Sešli jsme se tady, abychom přivítali nový školní rok. Vím, že jste už určitě velice unavení a proto vás nebudu obtěžovat dlouhými, dech beroucími proslovy. Jen bych rád řekl, že vstup do Zapovězeného lesa a přiblížení se k Vrbě mlátivé, kterou jsme zasadili na školních pozemcích, je přísně zakázán, jakožto je přísně zakázáno spousty jiných věcí. Jejich výčet bych zařadil právě do kategorie dech beroucích proslovů. Chápu, že se všichni těšíte, až se zase něčemu novému přiučíte, takže vám všem přeji dobrou noc a držte při sobě. Již brzy budeme soudržnost potřebovat."

Sedl si a celá síň se zvedla. Starší žáci volali mladší aby se nepomíchali a netvořily se zácpy. Starší žák, na kterého si Joanne chtěla už po zbytek života dávat pozor, ji chytil za límec hábitu. Tím přinutil zůstat stát nejen ji, ale i Jamese, Siriuse a Remuse. Když už měl nejroztěkanější pod kontrolou, začal svolávat zbytek nebelvírských prvních ročníků. Vedl je po složitě řešených schodech, které se tvářily, jako by měly každou minutu jiné místo. A opravdu. Pohybovaly se z místa na místo. Joanne se trochu zvedl žaludek. Starší žák, pravděpodobně primus, je vedl ze schodiště na schodiště až se dostali do 6. patra, k portrétu tlusté dámy v růžových šatech.
"Priori incatnatem," řekl primus směrem k dámě na obraze. Ta se probudila a na prvňáky se usmála.
"Toto," řekl primus, "je buclatá dáma a chrání vstup do nebelvírské věže. Za její chodbou je nebelvírská společenská místnost, chlapecké a dívčí ložnice. Heslo Priori incantatem si, prosím, zapamatujte. Bez něj vás buclatá dáma do věže nepustí."
Dáma se opět usmála, předklonila se a za jejím obrazem se otevřel otvor. Vlezli dovnitř a uviděli útulnou kruhovitou místnost s mnoha křesly a stoly. Všechno bylo situováno v červené a černé barvě. Bylo to nádherné!
Primus je zavedl do jejich ložnic, takže si kluci s Joanne popřáli dobrou první noc v Bradavicích a rozdělili se. Dívčí ložnice nebyla o nic méně útulná. Stálo tam 5 postelí s nebesy a s červeným povlečením. Jejich kufry už někdo vynesl nahoru. Joannina sova Fire ji přivítala tichým houknutím. Joanne se na ni usmála a zamířila ke své posteli, která stála nejblíže k oknu. Rozhlédla se. Bradavice měly nádherné dlouhé pozemky. Na konci se černal hustý les. Otevřela okno a Fire vypustila. Sova na ni vděčně pohlédla a zamířila přes pozemky. Zavřela okno a sedla si na postel. Vedle ní seděla na své posteli rudovláska Lily. Prohrabovala se v kufru a hledala pyžamo. Když ho našla, zeptala se Joanne: "Ty jsi Joanne, že?"
"Jo a ty Lily, že?"
"Jo," usmála se Lily, "promiň, ale jsem ráda že tu jsem." Omluvně se začervenala.
"Nápodobně," usmála se Joanne.
"Já jsem totiž z mudlovské rodiny."
"Jo, já vlastně taky, táta - kouzelník zemřel."
"To je mi líto."
"No, vlastně si na něj ani nepamatuju," opět zjišťovala tu zvláštní skutečnost, že o tom dokáže mluvit.
"Těším se na zítřek. Začneme se učit, trochu tomu přijdeme na kloub," řekla Lily když si ukládala na noční stolek hůlku.
"Jo, já se taky těším. Chci umět kouzlit co nejdříve."