Pár DM/GW, 15+ Moje první onačejší kapitola a to na přání Bellinky (:-*)
Zadání bylo - pár DM/GW, provokatér Harry a nitrozpyt - toto se v povídce muselo objevit, mno a trošku jsem se do toho dala... a tohle vzniklo =)
*

Kde to je? Tmavá místnost, plná rozházených kusů nábytku... Zaprášená postel s prolomenými nebesy. Psací stůl, který byl děravý od roztočů. Vysoké knihovny. Poházené zbytky tlejících knih a cosi, co vypadalo jako nejméně třicet let stará pastička na myši... odporný nasládlý smrad hniloby. Co se to s ní stalo? Jak se sem dostala? Měla úplné okno. Jako když se její mysli zmocnil Voldemort... ale to bylo už před pěti lety... Na co by právě teď potřeboval mysl patnáctileté krvezrádkyně? Tak daleko snad neklesl... nebo snad ano? Jediná žárovka, která visela zprostředka stěny blikla. Jako ve zpomaleném filmu se zhasla a pak se znovu rozzářila matným světlem. Dívala se na ni a její Weasleyovské srdce plnily pochybnosti a... strach? To určitě ne. Něco jako strach ona přece nezná! Cosi zavrzalo. Dveře se samy od sebe otevřely a pak zase zavřely... zírala na ně, jako v mrákotách. Za nimi však byly pusté schody, kterým u ohbí chybělo pár stupňů. Byly zničeny nějakou kletbou či zubem času. Tím si nelámala hlavu. Usilovně se snažila rozpomenout se... Poslední, na co se pamatovala, byla Křiklanova párty. Někdo ji vyrušil z bloumání. Blonďaté vlasy a chladné šedé oči, které už něco přes měsíc vídávala ve snách. Ovšem ne ze strachu... z jiné pomýlenosti a to ze zamilovanosti! Chladná ruka se dotkla jejího obnaženého ramene, které vykukovalo společně se svým dvojčetem ze šatů. Otočila své hnědé oči a pohlédla do těch šedivých. Utápěla se v těch dvou zimních studánkách... Ale co bylo pak? Začínala ji bolet hlava. Usilovně se však zkoncentrovala na ten den, na tu hodinu a na ten okamžik, kdy vyhledal její přítomnost, kdy se jeho oči zavrtaly do těch jejích...

Běžela po schodech do společenské místnosti. Střevíčky držela v rukách, aby jí podpatky nevadily v běhu. Nemohla tam zůstat... Nehodlala tam zůstat! Tak sama, jen se svou fantazií, která zabloudila do zakázaných končin. Ta fantazie se stále utápěla v šedých očích s podtóny zelené u středu. Ale nejen to! Ta fantazie zašla ještě dál! Zašla až k holé hrudi majitele oněch osudových očí! Zašla až k horoucím polibkům, dotekům jeho horké kůže na té její! Nenáviděla se za to! Je přece Weasleyová! A on?! Zakázané ovoce... Ach, jak ráda by si ho utrhla...
Běžela, ale na odpočívadle čtvrtého patra, pod portrétem Fegrta Falešného ji zastavil dech. Zhluboka dýchala a rukou si ovívala obličej a dekolt, který zdobil stříbrný řetízek s přívěškem. A pak najednou... Někdo ji dýchá na záda. Rychle se otočila. V tom okamžiku se jí málem podlomila kolena. Málem, protože tohle ona ve zvyku přece nemá! Opět ty šedé oči. Opět ta bledá tvář, ovšem zrůžovělá na lícních kostech. Na jemně červených rtech malý úsměv. Zcela jiný, než znávala... Vlasy neměl tak ulíznuté. Jednotlivé pramínky mu spadaly do očí...
"Co chceš?" řekla tehdy odbojně. Tedy, aspoň se o to pokusila.
"Nic," řekl ledabyle a obešel ji. Prohlížel si jí!

A pak opět okno! Ne, nic si nepamatuje! Hlava se jí zatočila a upadla na dřevěnou podlahu pokrytou tlustou vrstvou prachu. Chytla se za vlasy nad spánky a obličej zkřivila bolestí. Co to má znamenat? Proč to nechápe? Proč se s ní tohle děje? Není přece nijak hloupá! Opět se zkoncentrovala. Potlačila bodavou bolest. Ocitla se v tmavé místnosti. Jiné, než té, ve které seděla. Byla větší a vzduch v ní byl příjemný a chladivý. Všechny stěny lemovaly police s všelijak tvarovanými lahvičkami. Dýchala zhluboka, ne však z námahy. Na židli naproti ní seděl blonďák. Hlavu opřenou o dlaně. Hleděl na ni s nezakrytým zájmem a cosi jí říkal. Nevěděla co... nepamatovala se. Vnímala svůj zrychlený dech, který se ještě více zrychlil, když chlapec domluvil. Prsa se jí v přerývaném dechu zvedala. Odbojně hleděla na onoho naproti ní. Chtěla, ale nemohla! Ale co vlastně? Zvedla se. On taky. Cítila, že něco říká. Cítila, jak z jejích úst vychází teplý dech. Cítila, jak se její rudé rty otírají o sebe a kmitání jazyka... otočila se a chystala se odejít. Chlapec jí však chytil za ruku a ona se chtěla poddát... nemohla... vysmekla se ze sevření a blonďák ji nechal...

Rozšířila oči. Opět seděla v té prašné a celkově hnijící místnosti. Opět netušila, proč se tak náhle tok jejích myšlenek zastavil... Točila se jí hlava a spánky divoce bušily. Jako by jí natékal mozek... Pevněji se popadla za rudé vlasy. Křečovitě zavřela oči a nohy přitiskla k sobě stejně, jako přitiskla lokty k hrudi. Na zavřených víčkách viděla světelné obrazce a pak jen šedočerné a bílé zrnění. Stála v tmavém a páchnoucím pokoji. Slyšela nesrozumitelné mumlání. Otočila se za ním. Chlapec stál přímo za ní. Rukama jí jezdil po pažích nahoru dolů a šeptal jí cosi do ucha. Celým tělem jí projela třasavka a slastně přivřela oči. Pak se mu ale vytrhla. Tohle je přece proti všem pravidlům přírody! Weasleyová a Malfoy?! Snad jen ve snu! Ovšem, její sny se stávaly skutečností. Tak proč před nimi utíkat? Draco stál a díval se na ni. Věděla to. Cítila to na svých zádech. Rukou si urovnala šaty. Něco na Draca houkla. Otočil se a odešel. Zavřel za sebou dveře. Slyšela kroky a pak bouchnutí dalších dveří. Tlumené kroky ze spodního patra vystřídalo další bouchnutí a ticho... Zhluboka se nadechla. Snad aby se uklidnila? Z úlevy, či snad ze vzteku nad sebou samotnou? Chtělo se jí kopnout do polorozpadlé postele. Začít řvát a rvát si vlasy z hlavy. Chtělo se jí běžet za Dracem, skočit mu do náruče a konečně se mu vzdát... Nechat ho, ať si ji vezme... Ne! Nemůže! Přece... na co jsou pravidla a přikázání? Nemůže už dál být tou hodnou holkou... tou citlivkou... Rázně se otočila a vzala za kliku. Dveře však otevřít nešly a hůlku měla nahoře, ve své ložnici! Svěsila holá ramena a hleděla na trámy dveří.
Rána! Prach se kolem jejího těla zvířil a pak pokojně usedl zpět na špinavou podlahu. Bloudila jakousi chodbou bez konce. Míjela stovky dveří... namátkou je otevírala. V jedněch byly její jedenácté narozeniny. V druhých Harry, když jej poprvé spatřila. V padesátých osmých bylo první velké setkání s Malfoyem... a v těch posledních ležela na zemi v plesových šatech. Ležela na zemi pokryté prachem a troskami nábytku. Nad ní se kdosi skláněl...

Sípavě se nadechla. Ležela ve stejné místnosti, kterou právě spatřila... Prach kolem ní usedával. Postavila se na nohy. Tatam byla její bolest hlavy. Vše viděla jasně a zřetelně si vzpomínala na to, co spatřila v bloumání svou hlavou. Podívala se na sebe v naprasklém zrcadle. Na sobě měla jemně červené plesové šaty. Trochu rozcuchané rudé vlasy jí spadaly pod ramena a v očích se jí zračil strach. Věděla, že neblouznila. Avšak mezery v její paměti ji něco napovídaly. Otočila se směrem do místnosti. Ticho... a pak najednou...
Slyšela kroky zvenčí. Někdo pochodoval po schodech! Vzrušeně přitiskla ucho k trámům, které taktak tvořily dveře. Vzteklé mumlání. Pak chvíli ticho... Hlasitější a hlasitější kroky až...
Ginny odskočila od dveří, které se s hlasitým prásk rozevřely. Na prahu stál ulízlý zmijozelský prefekt a svým tradičním úšklebkem na ni shlížel ze své výšky. Ginnyiny oči se rozšířily. Chtěla něco říct... pak se však Dracův pohled zjemnil. Bylo překvapující, že se vůbec tak tvářit dokázal. Jeho šedé oči nebyly stáhnuté ve štěrbinky, ale rozevřené a plné pobavení. Na rtech hrál jemný úsměv a svěšená ramena mu mnoho z hrozivé výšky ubrala. Udělal krok vpřed a Ginny krok vzad. Co to dělá? Proč před ním utíká? Cožpak si právě o něčem takovém netoužila?
"Tak už víš, co tu děláš?" zeptal se hlasem, který nepoznávala. Byl teplý a hebký... Chtěla odpovědět ano...
"Ne," Draco udělal další krok vpřed. Ginny tentokrát neustoupila a hleděla mu do šedých očí... dveře se se skřípotem a vrzáním zavřely. Ocitla se s ním sama v jedné místnosti. Normálně by vřískala nadšením...
"Co tu sakra dělám, Malfoyi?" řekla odbojně. Dracovi však úsměv z tváře nevymizel. Opět o krok přistoupil. Byli od sebe maximálně metr. V tom okamžiku zjistila, že vlastně není o moc vyšší než ona...
"Jen se nedělej, Weasleyová," řekl rozvážně a pomalu, "vím, že se ti líbím." Naklonil hlavu a trošku zúžil oči. Ginny ho rebelsky napodobila a pitvorně po něm zopakovala: "Vím, že se ti líbím, Weasleyová! A na to jsi přišel jak, blonďáku?" Jí samotnou překvapovala síla jejího hlasu. Měla nad ním převahu.
"Říká ti něco nitrozpyt, zrzko?" zvedl obočí. Ginny to zděsilo.
"Jasně, že říká," přiznala.
"Viděl jsem tvé myšlenky. Viděl jsem tvé sny a představy. Celého mě přímo žereš, pihatko," povýšenecký tón v jeho hlase jí vůbec nevyváděl z míry. Celkově byla sebevědomá, až sama sebe nechápala.
"Ale nepovídej," řekla naoko ustrašeně a dala si ruku před pusu, "a copak jsi viděl, fretko?" Nečekaně a náhle ji chytil kolem ramen. Nehty zaryl do její kůže a očima se jí vpíjel do mozku...
Ležela v liduprázdné dívčí ložnici. Sobotní odpoledne. Volno a úkoly dávno hotové. Teplý jarní den a ona ležela na své posteli s červeným povlečením a bloumala svou fantazií. Líbala se s polštářem... Celá místnost se zahalila do mlhy. Jako ve filmu se přiblížila ke svému vlastnímu obličeji, který jako jediný nezmatněl... náhle uviděla sebe samu a Draca Malfoye v tmavém koutku chodby. Vášnivě se líbali a ruce šmejdily...
"Dost!" vyjekla a vysmekla se z jeho sevření. Poprvé se v jejích očích zračil čirý strach. Nevěděla, jestli Draca miluje či nenávidí.
"Tohle je soukromé! Nemáš právo..." křičela po něm. Dracovi se z očí vytratila samolibost. Díval se na ni, ona však pohledem uhýbala.
"Přiznej to. Řekni, že ses do mě zamilovala..." řekl a pohladil jí po tváři. Ginny se bránila slastnému přivření víček... rukou odstrčila tu Dracovu, ačkoliv srdce bušilo na protest.
"... protože já tebe miluju," dořekl Draco a díval se jí do očí. Ginny ty své rozšířila a dokonce se jí úlekem otevřela ústa.
"C-cože?" šeptla. Manipulace mu jistě šla...
"Podívej se mi do očí," řekl a chytil ji za dlaně. Položil si je na tváře a blíže se k ní naklonil. Ginny se nemohla ubránit a topila se v jeho pohledu.
Náhle byla ve vlaku. Viděla Draca, jak leží v klíně Pansy Parkinsonové a nechává se od ní vískat ve vlasech. Pak se obraz kupé zamlžil, až viděla jen Dracův obličej. Díval se do stropu, avšak viděla sebe a jeho... leželi na černé pohovce ve zmijozelské společenské místnosti. Vášnivě se líbali. Dracova ruka jezdila po jejím stehně. A pak zabloudila až pod sukni stejnokroje...
"Vidělas?" vydechl a pustil její dlaně. Ona však ruce nespustila. Hleděla do jeho chladně šedých očí, které byly najednou tak nevinné a plné potupy...
"Proč jsem sakra tady?" zopakovala svou otázku a spustila ruce zpět k tělu. Draco se na ni překvapeně podíval.
"Není to jasné? Teď už to o sobě oba víme!" podíval se na ni, jako by ji snažně prosil o pochopení. Ona však nemohla... chtěla, avšak nemohla.
"Tak promiň," řekl Draco, když se dlouho k ničemu neměla, "můžeš tedy jít. Jenom jsem myslel... no... venku je zima. Vezmi si můj plášť..." Sundal si hábit z ramen a bez jakéhokoliv pohledu jí ho podal. Ginny si ho ještě plna překvapení vzala. Neoblékla si ho však. Přece nebude pořád ta hodná naivní holka! Hodila černý plášť na zem pokrytou staletou vrstvou prachu a pokročila blíž k nechápavě se tvářícímu Malfoyovi.
"Neomlouvej se," řekla a pohladila ho po zrůžovělé tváři, "po pravdě – doufala jsem, že se nějakou ránou osudu sejdeme v nějakou hodinu v nějaké prázdné místnosti..." Draco se už nemohl tvářit více překvapeně.
"Jsem jako ve snu..." šeptla a od jeho tváře byla maximálně 5 centimetrů. Jejich horké rty se konečně dotkly. Konečně ho ochutnala a jazyky se navzájem poznaly. Draco ji objal pod zadkem a držel ji za stehna. Její ruce se dostaly pod košili... pak jí Draco zvedl a držel ji v náručí. Obepnula nohy kolem jeho pasu. Přitiskla se k němu. Šaty se jí zvedly až nad pas. Ucítila vybouleninu, která se jí dotýkala v těch nejtajemnějších partiích... Jednou rukou ji pustil a rozepnul jí zip na zádech, který držel oba díly vrchní části společenských šatů u sebe. Pak ruku schoval do kapsy. Vytáhl hůlku, mávl s ní a na podlaze najednou stála černá prostorná kožená pohovka, stejná, jako z jeho představy. Něžně jí na ni položil a klekl si vedle ní. Líbal ji na krku a na dekoltu. Opatrně z ní sundával živůtek. Každičký nově odhalený milimetr její kůže byl okamžitě zahalen jeho horkými polibky. Dostoupil tak až k pupíku. Ne, ne, ne... přece nenechá všechnu zábavu jen na něm... Přetočila ho na záda. Sundala ze sebe poslední kousek šatů. Obkročmo si na něj sedla a po jednom knoflíčku mu opatrně rozepínala košili...

Ležela v nějaké tmavé zatuchlé místnosti. Kolem byly rozházené kusy nábytků. Podlahu pokrýval prach. V koutě stála pastička na myši, kterou už určitě několik měsíců okupovala jedna stará myš se zlomeným vazem. Takže to byl sen... jenže, co tu potom dělá? Koukla se dolů. Její tělo zahalovala tenká pokrývka. Cítila, že je nahá. Vlasy měla kolem hlavy rozházené... Zhluboka se nadechla. Aby se uklidnila? Kdeže. Na jejích rtech se objevil nadšený úsměv. Otočila hlavu doprava. Na jediném polštáři vedle ní ležel blonďatý zmijozelský. Teď si ho mohla prohlédnout. Bez masky, když poklidně spal... bez toho jízlivého úsměvu a přivřených očí. Byl tak nevinný a rozkošný. Neubránila se zamilovanému pohledu. Deka ho přikrývala až od pasu, takže viděla celou jeho hruď i břicho. Jemně se na ni rýsovaly svaly. Žádná extratřída, pomyslela si. Ale o tohle jí nikdy nešlo. Byl tak nádherný... všimla si, že u pupíku má znamínko. A u pravé bradavky taky... Přitiskla se k němu blíž. Nahé tělo se opět dotklo toho druhého... sladce ho políbila na rty a on otevřel oči. Ginny se od něj trošku odtáhla. Usmál se na ni, chytil ji zezadu za krk a přitiskl si znovu její rty k těm svým. Ginny byla jako ve snu... okamžik...

"Harry Pottere!!!" vřískala Ginny. Ležela v manželské posteli v manželské ložnici. Na sobě měla sametovou noční košilku a někdo se jí urputně díval do očí. Ten někdo byl její nastávající, Harry Potter. Své zelené oči za obroučkami brýlí vpíjel do jejích hnědých, ve kterých bylo maximální možné rozohnění. Prudce si sedla a Harryho ze sebe shodila.
"Tys... tys," koktal černovlasý muž a hleděl na ni znechuceným pohledem, "ty ses milovala s Malfoyem?!" Konečně dořekl.
"Harry! Tys mi vlezl do hlavy?!" zeptala se ho v odpověď Ginny a seskočila z postele.
"Ty máš přede mnou tajemství?!" vyjekl Harry hystericky. Oči měl za brýlemi rozšířené a pusu neustále pootevřenou.
"Ale prosím tě! To bylo před sedmi lety!" bránila se naštvaně Ginny. Takže on jí nevěří? No to snad není pravda!
"No a co? Fuj! Proboha! Vždyť ty ses cucala s Malfoyem!" Harry zkřivil obličej v grimasu absolutního znechucení.
"Co je proti tomu tvá nedůvěra? Snížit se až k nitrozpytu!" štěkla Ginny.
"A co jako dělal on, než jste na to skočili, hm?"
"Nevytahuj to! Já tě varuju, Pottere!" z nočního stolku sejmula hůlku a mířila jí na Harryho obnaženou hruď.
"Chovala ses jako..."
"Jako co?" skočila mu do řeči a vlasy jí vlály kolem hlavy.
"Já nemám slov..." řekl jen zděšeně Harry. Kroutil hlavou a otevíral a zavíral pusu, jako kapr na suchu.
"Já taky ne. Už dlouho si ale myslím, že je mezi námi konec, Pottere," řekla Ginny to, co věděla už dlouho. Neustálé Harryho dotazy ohledně Deana a Michaela... a to o dalších ani nevěděl! Kouzlem si zjevila kufr a do něj kouzlem naházela své věci.
"Kam jako chceš jít? Proč chceš někam jít?" zeptal se jí Harry a běžel za ní po schodech. Brala je po dvou...
"Jdu za někým, kdo mi věří a nevytahuje staré chyby!" vřískla Ginny a vyšla na předzahrádku.
"Za kým jdeš, Weasleyová?!" křikl za ní výhružně Harry a třeštil své zelené oči do tmy.
"Za Dracem, Pottere!"
"Ale teď si protiřečíš...!" Prásk. Ginny se na místě otočila a byla ten tam. Poplašený 23letý Harry Potter ještě chvíli stál na zápraží svého domu, než si uvědomil, co udělal a koho ztratil...

Ginny stála před velkým domem. V oknech se i přes pozdní večer svítilo. Kufr nechala před brankou. Otevřela ji a vydala se po cestičce ke dveřím. Chvíli se přemáhala... otřela si slzy vzteku a konečně zaklepala. Uslyšela kroky a potom už se dívala do bledé mladé tváře. Do šedých očí, protkaných vlákny zeleně...
"Weasleyová?" řekl Draco Malfoy překvapeně a prohlížel si ji. Vlasy měl trochu delší, než si pamatovala. Moc mu to slušelo...
"Malfoy..." řekla tiše Ginny. Nemohla své oči odtrhnout od těch jeho... tak tajně a tak dlouho milovaných...
"C-co se stalo?" zeptal se Draco a ustaraně se ji díval do očí.
"Jsi doma sám?" zeptala se Ginny a oči se jí zalily slzami. Proč právě teď?
"Ano," řekl a rukou ji vyzval dál. Prošla chodbou, v závěsu za ní Draco. Zabočili doprava, až se dostali do obývacího pokoje, ve kterém předtím viděla světlo. Draco ji vyzval, ať si sedne. Ginny však byla jako v mrákotách. Tu pohovku poznávala. Ač nebylo možné, že by to byla ta stejná... Koukla se na Draca, který se koukal na ni. A pak najednou, jako prásknutím biče, jako povelem start! k sobě přiskočili a vášnivě se políbili. Stejně, jako před lety... Potter se mu nikdy nevyrovná, říkala si Ginny, když Dracova ruka šmejdila pod sametovou košilkou, kterou si nějakým nedopatřením nepřevlékla...