Krátká jednorázovečka jako úkol pro Tetrušínečku (mou lásku jedinou xD) do přeměňování na EB =D

Žánr: Komedie
Zařazení: Šestý ročník Jamese Pottera
Zadání: příběh na slova Přeměňování, student, Zvěromág, pes, kočka, flaška, propiska, papír, nehty a záchod.

Hmm... a tohle jsem z toho vypiplala já xDD

Prosinec 1977, Šestý ročník Jamese Pottera, učebna profesorky McGonagallové.

Ne, tohle už nevydržím. Absolutně odmítám dále tu sedět! McGonagallová pobíhá kolem mé a Siriusovy lavice, energicky v prstech točí hůlkou a vysvětluje Gumpaltovy zákony... koho tohle zajímá? Pitomé přeměňování!
Nervózně jsem se zavrtěl na židli a Tichošlápek do mě drkl. Sakra, tohle nedělej! Ještě jednou se zleknu a bude pohroma!
"Tss, Dvanácteráku, co se děje?" zeptal se mě šepotem Sirius a nakláněl se ke mně zrovna v okamžiku, kdy se McGonagallová otočila ke své katedře.
"Ale nic," zalhal jsem pohotově a Tichošlápka to očividně uklidnilo. Ne na dlouho.
"Dvanácteráku, já nemůžu z té kočky z Havraspáru..." zasténal toužebně Tichošlápek a sesul se na židli o pár čísel dolů. Zahlížel na tmavovlásku na židli před katedrou. Její vlasy se leskly v matném světle svící. Prohrábla si je prsty. Nehty měla svůdně rudě nalakované... sakra, nevypadalo to vůbec špatně. Znovu jsem se zavrtěl a obličej se mi stáhl jakoby urputným přemýšlením.
"Neopovažuj se mi na ni myslet!" varoval mě náhle obezřetný Tichošlápek a já jen mučednicky zakýval hlavou. Objekt mé pozornosti právě otočil papír ve svém sešitě s tvrdými deskami z mudlovského obchodu poblíž Děravého kotle. Osoba, pro kterou bych vraždil, nejlepší studentka v ročníku, nádherná bohyně všehomíra... aach... Sirius se uchichtl. Jeho slečna dokonalá se otočila ke své kamarádce v lavici. Posunula se celá na židli bokem, takže mohl obdivovat její profil... já takové štěstí neměl. Hnědovláska přede mnou by se musela otočit k Peterovi a upřímně, která by se k němu otáčela?
"Nevíš, jak se jmenuje?" optal se mě tiše a dělal, že si zapisuje profesorčin výklad. Vzhlédl jsem a trošku se napřímil, ovšem to jsem neměl dělat. Ten nepatřičný pocit, který se mi hnal do kalhot... sakra!
"Joanne, pro boha!" zavrčel jsem na něj navztekaně a zase se skrčil. Sirius naklonil hlavu, roztáhl oči a něžně se koukl na Joannina záda.
"Krásné jméno..." vydechl okouzleně. Hňup.
"Ježiši Kriste, nech toho cukrování! Je mi z tebe zle!"
"Nevrč na mě," uchechtl se, "psa tu dělám já." Zatvářil se naoko uraženě, pak se ale dál věnoval Joanniným zádům a vlnám v jejích vlasech. Podíval jsem se před sebe. Moje svatá hnědovláska se neotočila, nepodívala se na mě... nehodila po mně zkoumavým a zaujatým pohledem tak, jak to zrovna udělala Joanne, když jí zřejmě kamarádka prozradila, jak debilně se na ni Sirius dívá.
"Hele, kámo, Tetra se ti bude věnovat, jednou..." pokusil se mě uklidnit Sirius. Na rtech měl vítězoslavný úsměv a na kousek papíru psal svou kuličkovou prupiskou vzkaz pro havraspárku.
"Jistě," zabrumlal jsem a skrčil se ještě víc. Impuls byl vyslán, déle to nevydržím!
"Tichošlápku?" šeptnul jsem, oči jsem upíral na profesorku. Sirius se odtrhl od zaujatého skládání papírku a pohlédl na mě.
"Co je?"
"Nemáš... em... flašku?" zeptal jsem se ho a cítil jsem, jak rudnu. To byla zvláštní situace, já obvykle neměl návaly krve do tváří...
"Flašku? Na co?" zeptal se mě nechápavě. No, tohle ti zrovna vysvětlovat nebudu... I když, Sirius je můj nejlepší přítel, on to pochopí...
"No, ehem... pamatuješ, jak na mě minulou hodinu McGonagallka vyjela, když..."
"Ha ha ha ha ha!" Nestačil jsem dokončit větu. Sirius se prohnul na židli, chvíli se na mě nechápavě díval a pak propukl v hurónský smích. Chechtal se štěkavě, pes jeden podrazácký, a všichni se na něj a následně na mě, rudého až za ušima, otočili. Vsadil bych se, že já - neregistrovaný zvěromág, bych měl i rudý kožich! Ty jejich pohledy... pro boha, tvářili se nechápavě, šíleně pobaveně, jako bych právě stáhnul kalhoty Snapeovi! Ale... teď jsem byl pro smích já... i když jenom Siriusovi. Hmm, cítil jsem, že za chvilku budu pro smích všem.
"P-paní profesorko?" vykoktal jsem a zvedl ruku nad hlavu.
"Ticho!" zavelela profesorka a pak se na mě otočila. "Co chcete, Pottere?" Třída zmlkla. Čekala na moji odpověď... néé!
"Nemohl bych si prosím zajít na záchod?"