Končí první školní rok a Joanne konečně zjistí... taky se projdeme Joanninou jedenáctiletou a popletenou myslí...
Postavy: Joanne Leafsová, Remus Lupin, Lily Evansová, James Potter, Sirius Black, Albus Brumbál, Lenna Leafs

Konec 1. ročníku v Bradavicích se pro Joanne nezadržitelně blížil. Měla z toho čím dál větší strach. Klečela v sovinci, na ruce jí seděla její sova Fire a labužnicky si pochutnávala na sovích mlscích, které jí Joanne donesla. Klečela tam už strašně dlouho a přemýšlela. Měla se zase vrátit domů, do toho zapadákova. Vůbec se jí nechtělo opustit Bradavice. Tam byl její pravý domov. Tam byl také její otec. Z toho, co jí řekla profesorka McGonagallová, byl její otec také v Nebelvíru, byl brankářem nebelvírského famfrpálového družstva a měl skvělé známky. Profesorka dokonce Joanne ukázala starou fotografii, kde byl její otec společně s dalšími několika studenty u jezera. Bylo jim něco kolem 16 let a všichni se smáli a, (to Joanne zaskočilo) hýbali se. Na kouzelnických fotografiích to ovšem není nic neobvyklého. Také ji zaskočil vzhled jejího otce. Jakoby mu z oka vypadla. A to doslovně. Měla ovšem patrné ženské rysy, zato její otec byl vysoký a pohledný. Delší hnědé vlasy mu spadaly do očí a tmavé oči jiskřily při pohledech na všechny kamarády. Něco jí na něm připadalo strašně povědomé a nebyla to nápadná podobnost s ní...
Seděla a hladila jemně Fire po hnědém peří a zamyšleně jí hleděla do jantarových očí. Nechtělo se jí opouštět ten nádherný hrad, plný tajemství. A taky, napadlo ji, na dva měsíce opustí i Remuse, Jamese a Siriuse! Při vzpomínce na Siriusovo jméno, jí projela třasavka až do konečků prstů na nohou. Milovala ho už něco kolem půl roku, jenže co mohla dělat? Je to špatné. Styděla se sama za sebe. Musím ho vytlouct z hlavy. Jsme přece nejlepší kamarádi... Fire ji popošla po ruce a dožadovala se dalšího pamlsku. Joanne jí ho bezmyšlenkovitě podala a Fire vděčně zahoukala. Joanne byla už zase někde jinde. Přemýšlela o Remusovi. Tenhle týden zase někde zmizel. Ty jeho výlety ji nedávaly smysl. Vždycky říká, že jede za matkou, protože je nemocná... jenže nikdy neviděli na nástupišti vlak a jak jinak by se dostal domů... z toho co věděla, bydlí dost daleko od Londýna... I když... zvedla hlavu. V mysli ji vytanul obrázek z knihy přeměňování... úplňkový týden...

"To snad ne..." vydechla do ticha sovince. Její šepot se nesl sovincem, až se několik sov pátravě zahledělo po původci zvuku, který je vyrušil ze spaní. Fire naštvaně houkla, vznesla se do vzduchu a vzala své místo na bidýlku. Z výšky na ni naštvaně zahlížela. Joanne třeštila oči do prázdna. Hlavou jí probíhaly stovky myšlenek najednou a ona se je snažila vytřídit. Úplněk, týdenní Remusovy výlety, obrázky z knihy, Remus bolestně se usmívající, když od profesorky astronomie dostal 10 bodů z 10 za správně napsaný esej o Měsíci, sedmileté dítě krčící se u mámy a plačící... unaveně se na Joanne usmívající Remus, omluvné pohledy za to, že týden chyběl ve škole, šrámy na rukou a obličeji...
Musela se přesvědčit! Znělo to strašně ale, jak si Joanne uvědomila, taky pravděpodobně. Mráz jí proběhl po zádech a podobně, jako když přemýšlela o Siriusovi, doputoval mráz i ke konečkům prstů na nohou. Celou cestu do Bradavic běžela. Byl červen a bylo teplo. Spousta studentů toho využívala a psala si úkoly venku na trávě u jezera a nebo prostě jen tak lenošila. Joanne jim nevěnovala pozornost. Jediné, čemu v této chvíli dávala dostatečnou váhu, byla její kniha přeměňování. Před branou do Vstupní síně se musela zastavit. Nepříjemně jí píchalo v boku a popadala dech. Když se zase rozdýchala, rozeběhla se a tryskem vyběhla všech šest pater k portrétu Buclaté dámy.

"Priori... priori incanta.... priori incantatem!" tak tak popadala dech.
Proběhla společenskou místností. Seděl tam James se Siriusem a volali na ni. Jindy by se otočila a šla s nimi tlachat ale teď hlavně POTŘEBOVALA NAJÍT TU KNIHU!
"Co jí je?" slyšela říct Siriuse, když vybíhala schody k dívčím ložnicím. Narazila tam na Lily.
"Jé, Joanne, kde jsi celou dobu byla?" zeptala se jí zvesela.
"Promiň Lily... ale teď ne..." řekla Joanne a posadila se na postel. Musela se přesvědčit... přehrabovala se v kufru, vyhazovala své věci na postel a Lily vystrašeně přihlížela.
"Joanne, co se stalo?" zeptala se.
"Musím najít svou knihu!"
Našla knihu, ale byl to deník, který od Remuse dostala k Vánocům. Bolestně si uvědomila že si do něj ještě nic nezapsala. Položila ho na postel a dala se zase do vyhazování věcí. Někde tady musí být... dávala ho přece pod kabát...
"Tady je!"
"A na co ji potřebuješ?" vyptávala se Lily zvědavě.
"Jen se musím ujistit..." řekla Joanne nepřítomně a hledala potřebnou stránku. Našla ji! Kapitola s názvem Nucené přeměny a hned první nadpis Přeměna ve vlkodlaka. Narazila na obrázek, od kterého se Remus na začátku roku nemohl odtrhnout. Energicky přetočila stránku. Četla odstavec i když z něj vnímala sotva polovinu. Přeměna velice bolestná... úplňkový týden jest pro vlkodlaky pravidelně se opakující hrozbou... přes úplňkový den ovšem ne všichni dokáží přemýšlet plně a emoce své ovládat ... špičáky vlčí derou se ze špičáků lidských... znamení bolestivého týdne... plyne pomalu a krutě... Postižený člověk se musí pravidelně při úplňku měniti ve vlka a nejde tomu zabrániti... zvedla hlavu od knihy. Jen zamlženě viděla ložnici a Lily slyšela jakoby z dálky. Dítě, krčící se u mámy, nad nimi úplněk a matka bezradně pozoruje, jak se jejímu dítěti protahují špičáky a ono kvílí do ticha... Na list knihy dopadla slza. A další. Joanne je nezadržovala. Rozplakala se i když nevěděla s jistotou, jestli tohle byl doopravdy důvod časté Remusovy absence a unavenosti.
"Joanne, co se stalo?" zopakovala jemně Lily a přisedla si k ní.
"Nic Lily... já... tohle ti říct nemůžu, promiň..."
"Chápu. Tak neplač... všechno bude v pořádku," chabě se jí snažila Lily uklidnit.
Najednou Joanne zvedla hlavu. Remus tu přece teď není... takže, jestli je její teorie správná, je úplněk! Vytáhla brašnu a Lily jen bezmocně přihlížela. Chvíli se v ní prohrabovala a pak našla to, co hledala. Esej o Měsíci s podrobně vypsanými fázemi. Nahlédla do kalendáře. V tom ji zase z očí tekly slzy proudem. Dnes začal úplněk a Remus odjel včera. Tohle byl důkaz a Joanne si tím, že je Remus vlkodlak, byla jistá.
Utřela si slzy a dala se do uklízení. Lily jí pomáhala. Joanne jí byla vděčná, že se nevyptává. Stejně by to ze sebe nedokázala vypravit, a vlastně, pomyslela si, je to Remusova věc a jedině on má právo to o sobě říct. Když douklízely, poděkovala Lily za pomoc. Ta se na ní klidně usmála a hleděla si své práce. Když si Joanne osušila slzy a ujistila se, že nemá zarudlé oči, vyšla z ložnice. Sirius s Jamesem stáli pod schody, zřejmě si dělali starosti o kamarádku. Smutně se na ně usmála a protřela si oči. Když se znovu ujistila, že je nemá mokré, vzhlédla na kluky. V obličejích měli zaražené a trochu vystrašené výrazy.
"Co se..." začal Sirius.
"Nic mi není," ujistila ho s úsměvem Joanne.
"Tak proč jsi tak běžela? Volali jsme na tebe a..." začal James.
"Musela jsem si něco zjistit," řekla Joanne stále s úsměvem. Kluci na ní zírali trošku udiveně. Chvíli bylo ticho a když se James se Siriusem stále tvářili, že Joanne moc nevěří, řekla: "Vážně jsem v pořádku. Už jste se doučili na zítřejší zkoušku z přeměňování?"

Týden utekl jako voda a Joanne ho strávila tím, že přemýšlela o Remusovi. Jaké to je, proměňovat se ve vlka? Ví to Sirius s Jamesem? Hodlá jim to Remus říct a nebo si to nechá pro sebe? Taky si lámala hlavu s tím, jestli mu má říct, že to ví a nebo se stále tvářit zvědavě, když opouští Bradavice. Když Remus přijel, vypadal zase tak unaveně. James se Siriusem se jako obvykle ptali, kde byl. Remus jim to očividně říci nehodlal. Krkolomně si vymýšlel výmluvu, že je jeho maminka stále nemocná.
"Joanne? Stalo se něco?" Remus si ji ustaraně prohlížel. Den před Remusovým příjezdem (Joanne věděla kdy přijede, měla totiž kalendář s fázemi měsíce na nočním stolku) moc nespala a bála se rána. To ráno totiž mělo znamenat další nevyvratitelný důkaz její teorie, které se tak bála. Joanne zamrkala. Zjistila, že neznámě dlouhou dobu hleděla do svého eseje o zvětšovacím dryáku pro profesora Křiklana a že inkoust na konci brku úplně uschl. Podívala se na něj.
"Mě nic. Proč se ptáš?"
"Vypadáš tak... tak přepadle..." hledal slova Remus.
"Vypadala jsem už i hůř... Takhle vypadám často," zopakovala Joanne Remusova slova z Příčné ulice. Remus se na ní šibalsky usmál.
"Tak, co je v tom?" pořád se usmíval Remus a maličko zvedl obočí.
"Víš já... Remusi, to je vlastně těžké..."
"Já to unesu," ujistil ji Remus.
"Myslíš?" zapochybovala Joanne a koukla mu do jeho hnědých očí. Najednou, jako by neviditelný paprsek pochopení doputoval z Joanniných očí do Remusových. Remus opět pozvedl obočí ale úsměv se mu vytratil. Chytil Joanne za ruku a vedl ji ven z nebelvírské společenské místnosti. Vedl ji a celou cestu až do přístěnku na košťata u vstupní síně ani necekli. Remus za nimi zavřel dveře. Jelikož byl přístěnek na košťata malý, temný a na zemi leželo bezpočet krabic, tlačili se dost nepohodlně. Remus ve tmě šátral po stěně a hledal vypínač.

"Lumos," šeptla Joanne a její hůlka se rozzářila. Remus do světla zamrkal a, když si jeho oči zvykly, podíval se na Joanne. Ve tváří, která jakoby ve světle hůlky pozbyla barvu, měl výraz vystrašeného očekávání. Protože se Joanne nijak nebránila, tušil, co mu řekne.
"No, tak povídej. Teď to unesu," řekl a posadil se na jednu krabici. Joanne vyčkávala. Rozmýšlela si, jak mu to řekne. Sedla si naproti němu, dotýkali se koleny.
"No?" naléhal na ni.
"Víš... ty, jak jezdíš za maminkou," začala opatrně Joanne a vyhýbala se kontaktu s Remusovýma očima, "mě to připadalo takové zvláštní. No a potom ještě, jak si hleděl na ten obrázek v mojí knížce... a prostě úplněk..." Snažila se nalézt slova, kterými by mu to řekla co nejjemněji.
"Dala sis to dohromady," řekl Remus a díval se na Joanniny boty.
"Takže... ehm," nadechla se Joanne.
"Jo," řekl Remus a stále se bál pohlédnout Joanne do očí. Joanne zvedla hlavu a současně sklonila hůlku. Byla ohromená. Když si představovala, jak tohle Remusovi říká, vžycky to skončilo tak, že jí Remus vyvedl z omylu. Ale teď... teď vlastně řekl, že je...
"Řekni že ne... že jsem to špatně pochopila... že... že nejsi..." Joanne obtížně hledala slova. Dívala se v šeru ze skloněné hůlky do Remusových očí a v těch jejích ji štípaly slzy.
Remus zvedl hlavu. Podíval se do Joanniných očí. Už nedokázala slzy zadržovat. Vydechl.
"Ale já to vyvrátit nemůžu... víš, čekal jsem, že na to přijdeš. Já jsem vlkodlak Joanne, a jestli se teď se mnou už nebudeš chtít bavit, ujišťuji tě, že ti to nebudu zazlívat. Pochopím to," řekl Remus podivně přiškrceným hlasem, stále se dívajíc do Joanniných uplakaných očí. V tu chvíli doufal, že se s ním Joanne nepřestane bavit i když, uvědomil si, jí to opravdu zazlívat nemůže. Chvíli si hleděli do očí. Tak je to pravda, říkala si Joanne. Remus tedy zažívá ty strašné bolesti, o kterých píše kniha. Každý úplněk se mění ve vlkodlaka... Zvedla se. Remus se taky zvedl. Tak, říkal si, a teď uteče, nebude se se mnou dále chtít vídat. Doufal jsem že zrovna ona... V tom mu myšlenky zahnala Joanne, která se mu vrhla kolem krku. Objala ho a nepokrytě se mu na rameni rozplakala. Remus, ohromen tímto Joanniným činem, stál jako solný sloup a cítil, jak se Joanne otřásá vzlyky. Opatrně ji objal kolem pasu a mrkáním zaháněl slzy. V tom Joanne promluvila, její hlas zněl pěvně, což Remuse překvapilo, protože ještě před sekundou plakala.
"Opustit tě, by mě nenapadlo ani ve snu, Remusi," řekla, pustila ho, otřela si slzy a koukala mu přímo do očí, "nevím jaké to je, ale podle toho, co jsem vyčetla... chci ti pomoct, jak nejvíc budu moct."
Tónem, jakým to řekla, Remuse odzbrojila. Znělo to jako by si byla jistá tím, co říká. Řekla to naprosto pevným a rozhodným hlasem. Remus nevěděl, jestli se jí kdy za tyhle slova dokáže odvděčit. Dodalo mu to sílu. Nikdy na ten okamžik nezapomněl. Joanne ostatně také ne.

Tak rychle, jako školní rok pro Joanne začal, tak rychle skončil. Den před odjezdem domů, seděli Joanne, James, Sirius a Remus ve společenské místnosti. Ostatně, stejně jako většina studentů Nebelvíru. Za chvíli se mělo jít na závěrečnou večeři školního roku. Joanne s Remusem neřekli klukům nic z toho, co se odehrálo ve stísněném přístěnku ani to, že je Remus vlkodlak. Rozhodli se, že takhle je to zatím lepší. Vlastně to rozhodl Remus, Joanne chtěla, ať to klukům řekne, protože jim nechtěla lhát. Remus ji ale ujistil, že ona nikomu lhát nemusí a taky že ještě není úplně připraven. Seděli vedle sebe kolem stolu v koutku místnosti a nikdo z nich nemluvil. Joanne si probírala brky a s brbláním vyhazovala ty, které už byly roztřepené, polámané a nebo staré. James se díval někde naproti se zvláštním zasněným pohledem. Sirius po stole přehazoval z rubu na líc stříbrné srpce. Remus si četl učebnici kouzelných formulí, ale nevypadal, že by ho příliš bavila. Joanne právě vyhodila poslední špatný brk a Siriusovy srpce se rozkutálely po podlaze. Vzhlédla a její oči se setkaly se Siriusovými. Nadzvedl obočí a pak ho zase spustil. Joanne se musela pousmát. Sirius se taky usmál a protáhl se. Pohlédl na Jamese, který se stále díval tím zasněným pohledem na cosi v dáli. Siriusovi se na tváři objevil velice pobavený úsměv, který se při pohledu na Remuse změnil ve velice pobavený úšklebek.
"Neměli bychom jít na večeři?" proťala Joanne ticho u stolu. Remus jakoby čekal, že něco řekne. Rozhodně zaklapl knihu a položil ji na stůl. James zamrkal a rozhlédl se po nenadálém zvuku. Sirius jenom pobaveně zakýval hlavou a řekl: "Jo půjdeme."
Zvedli se tedy, prošli přes už poloprázdnou společenskou místnost a zakotvili na svých obvyklých místech ve Velké síni. Najedli se, až málem praskli. Všichni čtyři si vysloužili naštvané pohledy od stejného primuse, který je napomínal na začátku roku. (Ostatně, napomínal je po celý rok...)
"Nevím co proti nám pořád má," smál se Sirius a hůlkou dělal salta s pohárem dýňové šťávy, která stříkala všude kolem. Po večeři se postavil Brumbál, ke svému projevu a celá síň, včetně Siriuse ztichla a naslouchala svému řediteli. Ten se na všechny usmál a řekl: "Za námi je další školní rok..." Joanne však neposlouchala. Zahleděla se na Siriuse, který seděl naproti ní se zvláštním posvátným výrazem ve tváři a přemýšlela. Dva měsíce je neuvidí. Remus prožije další dvě proměny a Sirius bude muset strávit další dva měsíce v tom nenáviděném domě s matkou, která nenáviděla jeho. A Joanne? Vrátí se k matce, se kterou nikdy nevycházela a bude zase sama. Nejraději by zašla za profesorkou McGonagallovou a zeptala se ji, jestli by mohla přes prázdniny zůstat tady. Okamžitě to ale vypudila z hlavy - bylo jí jasné, že něco takového by ji profesorka nikdy nedovolila...
"...takže doufám, že si přes prázdniny odpočinete, naberete další síly a vrátíte se připraveni opět se něco naučit. A teď rychle do postelí, zítra jedete domů." Brumbál se posadil a začal obvyklý šum a vrzání lavic. Joanne se ale nechtělo zvedat... chtěla tu zůstat... někdo ji položil ruku na rameno a cosi říkal. Joanne se podívala směrem, odkud ten zvuk přicházel. Ta ruka patřila usmívajícímu se Remusovi. Joanne se neochotně zvedla. Rozhlédla se po síni a vykročila.

V ložnici Joanne ještě dlouho seděla mlčky na posteli. V rukách držela Remusův deník, obracela ho a dívala se na brk, ležící na nočním stolku. Nechala si ho tam, protože věděla, že tenhle brk nebude chtít vyhodit. Byl to brk nápadně připomínající zbarvením peří její sovy. Vzala ho do rukou a jemně laskala jednotlivé dílky brku. Protahovala mezi prsty chmýříčko a přemýšlivě pohlédla na deník. Pohodlněji se usadila na posteli, z kufru vytáhla poslední zbývající kalamář, odzátkovala ho a zrovna když přemýšlela, co vlastně chce napsat, otevřely se dveře ložnice a vešla Lily. Podívala se na Joanne a s úsměvem ji zamávala. Joanne opětovala úsměv a položila deník na postel.
"Nemůžu uvěřit, že jedeme domů... uběhlo to strašně rychle, co říkáš? Ale těším se domů... nemůžu se dočkat, co bude říkat Petunka... sestra," dodala Lily když uviděla Joannin nechápavý pohled.
"A co ty? Těšíš se domů?" řekla Lily, když vytahovala ze šuplíku v nočním stolku hřeben. Joanne se zamyslela.
"Ani moc ne... já, totiž... tady jsem poznala, co to znamená, mít kamarády," řekla a Lily k ní vzhlédla, "a k tomu jsi mi, mimo jiné, dopomohla i ty." Široce se na Lily usmála, ta se maličko začervenala a sedla si na postel.
"Já vlastně taky neměla moc kamarádů," řekla, "vlastně jenom Severus..." Řekla už jakoby pro sebe.
Joanne se nevyptávala, vzpomněla si, jak se Lily nevyptávala, když byla Joanne rozrušená ze své teorie o Remusově postižení.
"Ale přece se tu za dva měsíce vrátíme," řekla Lily, usmála se a šla do koupelny.
Joanne si s těžkým srdcem balila věci. Avšak musela si připustit, že Lily má pravdu a za dvě měsíce tu bude zase se svými kamarády.

Ráno se akorát nasnídali a společně s řediteli kolejí vyšli do začínajícího teplého dne. Profesorka McGonagallová po nich ani nechtěla aby se seřadili do dvojic a tak Joanne šla v sevření Jamese a Siriuse z jedné strany a Remuse z druhé. Přes školní rok si u ostatních spolužáků ze stejného ročníku vybudovali jakousi autoritu (samozřejmě kromě zmijozelských). Byli takovými vůdci všech lumpáren.

Nablýskaná karmínová lokomotiva se spoustou vagónů už na ně čekala na nástupišti. S kluky a s Lily si našli kupé ke konci vlaku a usadili se. Celou cestu se bavili o všem možném. O plánech do prázdnin až po začátek příštího školního roku. James se asi na prázdniny ze všech těšil nejvíce. Měl jet s rodiči do Skotska. Siriusova rodina pravděpodobně nikdy nic nedělala dohromady (jeden článek rodiny se nechtěl moc vyskytovat u své matky). Remus zůstane u svých rodičů po celé prázdniny protože "maminka je stále nemocná." Lily společně s mudlovskými rodiči zatím nic neplánovali, tak jela Lily domů plna očekávání. Přibližně uprostřed cesty se u nich stavil vozík s jídlem, naobědvali se a Sirius s Jamesem rozházeli po chodbičce bomby hnojůvky: "No co, doma to nemůžeme dělat."

Stmívalo se a vlak zastavil. Joanne se dívala z okna, ale viděla už jen nástupiště 9/4. Pocítila opět touhu zůstat tu. Teď ji ovšem do reality vrátil James: "Joanne, tady zůstat nemůžeš. Než vyjedou, tak se dívají do všech kupé. Říkal mi to taťka."
Vyšli tedy ven, vláčejíc za sebou těžké kufry. Na nástupišti stáli Jamesovi a Remusovi rodiče a Siriusův otec.
"Tak... za dva měsíce ve vlaku. Napíšu vám dopis. Všem. A můžeme se domluvit a jít do Příčné spolu, co vy na to?" řekl Sirius. Kluci s Joanne přikývli a zamávali mu. Sirius se odevzdaně nechal otcem zmáčknout v krátkém nic neříkajícím objetí a odešli. James s Remusem taky řekli, že jim napíšou a odešli za rodiči.
"No a my musíme přes přepážku," řekla Joanne a Lily přikývla. Za přepážkou stáli Lilyini rodiče a Lily se k nim rozběhla a objala je. Joanne trošku záviděla. Její matka stála nedaleko Lily a její rodiny a trošku závistivě se na ně dívala. Joanne si uvědomila, že má se svou matkou společného možná víc, než si kdy myslela a vykročila k ní. Matka ji objala a políbila na čelo: "Ty jsi za tu dobu ale vyrostla! A musíš mě naučit jak posílat dopisy po sovách." Povzbudivě se na ni usmála a vykročily do přicházejícího léta.