To, že je druhák James Potter chytačem nebelvírského famfrpálového týmu se v Bradavicích rozneslo rychlostí vichřice, která unášela červené a žluté listy ze Zapovězeného lesa a brázdila chodbami hradu. Zmijozelští se mu smáli a popichovali ho, že nevydrží na koštěti ani 5 minut. James to však s klidem přecházel a klestil si cestu k učebnám i přes sebehorší nadávky a výhružky. Několikrát se ho už Sirius ptal, proč nevyzkouší nějakou tu kletbu. James však vždycky odpovídal, že oni mu za to nestojí... Nebelvírští ho zase chválili, za jeho výkon v konkurzu a na zmijozelské vrhali naštvané a pohrdavé pohledy. Mrzimorští a havraspárští se přidávali s chválou k Nebelvíru – radši by viděli vyhrávat Nebelvír než Zmijozel. Jamese to povzbuzovalo – zahajovací zápas mezi Nebelvírem a Zmijozelem se neúprosně blížil, ale James stále vypadal sebevědomě. Tedy, až do této chvíle.

Joanne, Sirius a James právě šli z hodiny bylinkářství na hodinu lektvarů. (Byl úplněk a Remus byl pod vrbou mlátičkou...)
Byla dost velká zima a vichřice, která Bradavice trápila už pěknou řádku dnů, neúprosně fičela v uších a dokonce i ve sklenících byla větší zima než obvykle. James se zrovna ohlédl na nedaleké famfrpálové hřiště a sám pro sebe se usmál. Sirius pobaveně zakoulel očima a mrkl na Joanne. Oba se ale udrželi a nesmáli se. Ovšem za nimi se ozvalo pohrdavé "Pche!" Všichni tři se jako na povel otočili. Ukázalo se, že ten zvuk vydal Snape. Vedle něj se krčila Lily. Vypadala, že s tím nechce nic mít, ovšem hleděla na Jamese dost přezíravě. Snape na Jamese hleděl se zdvihnutým obočím a rukou si odhrnul mastné vlasy z očí.
"Takže je to pravda, že?" zeptal se s úšklebkem.
"Co jako?" vyštěkl na něj James.
"No to, co mi říkala Lily. Že jsi nebelvírským chytačem."
"Jo, jsem. No a co?" Napřímil se.
"To musí být pro tým strašná pohroma. Myslím to, že mají smůlu na takového zabedněnce, jako jsi ty."
"Radím ti, Snape, abys volil slova opatrněji," řekl James a namířil na něj hůlkou.
"Co bys mi udělal? Přetáhl mě koštětem po zádech?" uchechtl se Snape a společně s Lily je předešel a ztratili se za hradní bránou. Lily se ještě otočila a pokusila se omluvně usmát. James po ní však hodil takovým pohledem, že se její zelené oči rozšířily a ona si pospíšila za Snapem. James se zastavil. Pořád křečovitě svíral hůlku.
"Jak se může kamarádit s takovým blbcem?" šeptl naštvaně James a schoval hůlku.
"Já bych ho, na tvém místě, dávno uřkl. Nedokázal bych se dívat do toho jeho ksichtu a nic neudělat," řekl Sirius a kroutil hlavou.
"Neboj, to přijde," řekl James a na rtech se mu objevil úsměv.

Několikrát ještě večer před zápasem probíral s Joanne a Siriusem herní taktiku týmu. Taky byl hodně smutný z toho, že si Remus vybral čas před zápasem, jako vhodnou dobu pro matčinu nemoc.
"Ale on za to nemůže!" bránila ho Joanne.
"Já vím, že ne. Ale mohl tu zůstat... ví přece, že je to pro mě důležité a tak... no, ještě že vy máte zdravé rodiče," řekl James a zamyšleně hleděl do herního plánu. Joanne jen zavrtěla hlavou... Potom už mluvil pořád jen o famfrpálu. Na Snapea a Remuse jako by zapomněl.

V den zápasu se počasí trochu uklidnilo. Alespoň už nebyla vichřice, čeho se James nejvíce bál. Byl totiž lehký a, na rozdíl od ostatních hráčů, byl i menší. Snadno by ho takový vítr vyhodil z kurzu. Když se po snídani celá škola přemístila na famfrpálové hřiště, bylo bezvětří a slunce krásně hřálo. Babí léto přišlo přesně v tu dobu, kdy si to mohl James jenom přát. Se Siriusem se Joanne posadila na tribunu. Kolem nich byli jen nebelvírští s dlouhými červenými šálami, vlaječkami a transparenty. Taky Joanne se Siriusem v rukou třímali vlaječky a na ně napsali Jamesovo jméno. (Když se to James dozvěděl, byl velice potěšen.) Když se konečně celá škola usadila, vyšli z kabin hráči s košťaty. Kapitáni si podali ruce a madame Flitchová pískla. Tím zahájila Jamesův první famfrpálový zápas. Celé utkání komentoval jakýsi žák Havraspáru.
"Dámy a pánové! Právě začal první zápas sezóny! Ve zmijozelském famfrpálovém mužstvu se nic nezměnilo, ovšem v Nebelvíru vidíme totálně překopané mužstvo! Nevím... opravdu nevím, jestli bych si na ně vsadil...Montgomery, který minulý rok hrál chytače, přenechal své místo mladému Jamesi Potterovi, o kterém se všeobecně říká, že má přirozený talent! Noví střelci jsou opravdu atypičtí. Mohli by být možná trochu fyzicky zdatnější... o odrážečích ani nemluvím... Óóó co to vidím? Nebelvírská střelkyně McKinnonová dává první gól! 10:0 pro Nebelvír! Musím se jí omluvit, podcenil jsem ji. A tady vidíme krásný tah odrážeče ze Zmijozelu! Přesně poslaný potlouk natlouk Dana Johnsona, nebelvírského odrážeče! Opravdu krásná střela... A tady! Střelec Zmijozelu se vydal sám proti brankářovi! No tak! Nebelvírští! Zabraňte mu nějak... a máme tu gól Zmijozelu! 10:10 a to jsme teprve na začátku..."

Joanne sledovala Jamese. Kroužil kolem hřiště a pečlivě sledoval každý centimetr čtvereční hřiště. Zmijozelský chytač, drobný hnědovlasý Jeff Goose ze 4. ročníku, mu byl stále v patách a pozoroval ho. Jakmile James prudčeji uhnul z dráhy, uhnul taky.
"To nevypadá moc dobře, Siriusi. Ten chytač je Jamesovi pořád za zády..." řekla Joanne směrem k Siriusovi.
"Nesleduj jenom Jamese! Dívej se na střelce! Jóóó!!!" Nebelvír střelil další gól.
Takhle to šlo dalších 15 minut. Nebelvír prohrával 50:80 a James ne a ne zahlédnout zlatonku. Dobrá zpráva ale byla, že ji neviděl ani Goose. Stále se držel Jamese jako klíště.

"A tady máme krásné pokrytí střední tyče nebelvírského brankáře! To byl opravdu úžasný zákrok! Já tleskám Montgomerymu! Opravdu skvělé! Ano! Myslím, že střelci Nebelvíru nebudou zase tak špatní, jak jsem si myslel! To byla nádherná ukázka nacvičeného manévru! A... ano! 60:80 pro Zmijozel! Páni! Dívejte se na to! Zmijozelští si nacvičili krásnou sestavu... nevím teď přesně, jak se jmenuje, ale...A hele! Zmijozelský střelec pustil camrál a ten chytila McKinnonová! A je to gól! Rychle! Podívejte se na Goose!!! Co to dělá? Že by uviděl zlatonku? A Potter za ním! Ano, zdá se, že oba vidí zlatonku!"

Opravdu. James i Jeff Goose se najednou dali krkolomnou rychlostí stejným směrem. Letěli svorně vedle sebe a odkopávali se koleny. Najednou se James prudce spustil střemhlav dolů a Goose za ním. James měl podstatně rychlejší koště a právě teď to šlo rozpoznat. Letěl tou strašnou rychlostí přímo k zemi. Najednou, když už byli asi jen metr od země, James narovnal svůj let a dal se vlevo. Goose to zaznamenal, ale příliš pozdě. Stačil sice let narovnat ale koště zadrhlo o trávu a spadl na zem, jak široký tak dlouhý a po břiše se ještě pár metrů vezl. Potom se zvedl, nasupeně došel ke koštěti, nasedl a letěl za Jamesem. Ten se mezitím vrátil do své předešlé polohy a bedlivě sledoval celé hřiště. Goose vypadal, jako by chtěl na Jamese udělat nálet: přitiskl se pevně k násadě a nohy měl podél koštěte. Na poslední chvíli ho srazil potlouk. Stačil se ale pevněji chytit koštěte, takže nespadl, ale na delší dobu ho to zastavilo. Komentátor udělil pomyslných 100 bodů Danovi Johnsonovi, za skvěle odpálený potlouk. Mezitím se James přemístil nad nebelvírské brankové tyče, dost daleko od naštvaného Goose, který křičel nadávky. Přes jásot a řev Nebelvíru a části Havraspáru s Mrzimorem to ale nešlo slyšet.

"Úžasný manévr ze strany Jamese Pottera! Ano, dámy a pánové, v tom klukovi doopravdy něco je! Nejsem úplný odborník přes famfrpál, ale myslím, že se to jmenuje lenochodí závěs! A vypadá to, že tento nádherný zákrok dodal slečně Terri Summersové odvahu! Střelila další dva góly oslabenému zmijozelskému týmu! Ano! 90:80 pro Nebelvír!"

Nadšení ovšem netrvalo moc dlouho. Zmijozel se vzchopil a vstřelil dalších 5 branek. Nebelvírští pokulhávali a Montgomery se spíše věnoval úzkostlivému sledování Jamese, než chytání camrálu. Taky se zdálo, že Jamesův zákrok na Goose je všechny naštval až skoro do nepříčetnosti – odrážeči posílali potlouky na střelce a ostatní odrážeče a hlavně na Jamese. Všichni se jim naštěstí dokázali vyhnout, ale zmařilo to pár krásných šancí. 90:130 pro Zmijozel ještě stále nic neznamenalo... stačilo by, kdyby James chytil zlatonku... Po jeho zákroku ho už Goose alespoň nesledoval. Hlídal nad svými brankovými tyčemi, stejně jako James. Dalších 10 minut pokračovala krasojízda Zmijozelu a odpadání Nebelvíru. 90:180, to už byla hotová pohroma. Montgomery odvolal tým a na oddechový čas se s nimi snesl na zem. Joanne neviděla o čem se baví, ale hodně ukazoval na Jamese a na Glorii. Když se vrátili do hry, dokázali střelit 3 branky. Zmijozelští však okamžitě vypálili potlouky proti Terri a proti blonďatému nebelvírskému střelci. Terri krvácela z nosu a madame Flitchová udělila Nebelvíru trestné střílení, za přílišnou Zmijozelskou agresivitu. Terri však nemohla nic vidět a gól nedala. Zmijozelští naopak dali další 3 góly ve velice krátkém čase. Náhle se Goose snesl k zemi a James ho následoval. Hnali se za něčím, co Joanne nemohla vidět. Najednou Goose zamířil prudce střemhlav, ale James se dal vzhůru. Goose se otočil a pohlédl na vracejícího se Jamese. Tak tak stačil ubrzdit své koště, aby zase neskončil na zemi. Mezitím dal Zmijozel další branku zaneprázdněnému brankáři. Nebelvírští na stadionu hvízdali a jásali. James dokázal odhadnout Goosovy myšlenky a nenechal se napálit na vlastní past. Montgomery začal jásat a zmijozelský střelec toho využil.
"Tak 120:220! Tenhle zápas nemá chybu! Až na brankáře Nebelvíru! Možná by se mohl více věnovat chytáním camrálu, než pozorováním pokusu, jménem chytač Potter!"

A pak se to stalo! James se náhle spustil o pár stop níže a neuvěřitelnou rychlostí za čímsi letěl. Nebylo pochyb, že vidí zlatonku. Zmijozelský chytač si ale ničeho nevšiml. Až když měl James za sebou první kolo kolem hřiště, si ho Goose všiml. Vrhl se za ním. Teď měl ale dost potíže ho dostihnout. Jamesův Zameták byl rychlejší a James to věděl. Hnali se za zlatavým zábleskem přes celé hřiště a hra, jako by se na chvíli stopla. Střelci se dívali za honícími se chytači a odrážeči na ně odpalovali potlouky. Jeden potlouk letěl přímo na Jamese...
"Bacha!" vykřikla bezmocně Joanne a přitiskla se blíže k Siriusovi. To už ale potlouk Jamese, koncentrovaného na ten zlatý bod dohnal a udeřil ho přímo do ramene. Jamese to vyhodilo z kurzu a málem přepadl přes koště. To udělalo oblouk kolem brankových tyčí a ztratilo svůj náskok na Goose. Ten se stále hnal za zlatonkou. James se však vzpamatoval a dal se za ním. O rychlosti Zametáku nemohly být pochyby. Zanedlouho Goose dohnal a dokonce ho předstihoval. Už byl na dosah zlatonky...! Ale Goose mu rukou postrčil zadní část koštěte do strany. James se zoufale snažil udržet směr letu. Podařilo se mu to, ale opět ztratil svůj náskok. Byli s Goosem koleno na koleni a rameny se odstrkovali. James opět získal náskok a už měl zlatonku tak blízko... pravá paže ho však bolela a on s ní nemohl hýbat... pustil tedy levou rukou násadu koštěte a hrábl do vzduchu... nic... trochu ještě zrychlil a znovu chňapl. Teď už však držel v rukou malý vzpouzející se míček. Chytil ji!
"MÁM JI!!!" vykřikl nadšeně James. Ticho, které na stadionu panovalo při honbě za zlatonkou se vytratilo. Nebelvírští řvali radostí. Mrzimor a Havraspár se k nim přidal. Jen Zmijozel nespokojeně mručel. James mával zlatonkou nad hlavou a očima hledal Siriuse s Joanne. Ti jásali společně se spolužáky na tribuně.
Celý tým Jamese zběsile objímal a komentátor řval: "Je to tady, milí spolužáci! Nebelvírský chytač, James Potter, chytil zlatonku! A konečné skóre je 270:220! Ano! Nebelvír vyhrál! A za tak krátkou dobu! To snad není pravda! Teď se jistě bude na Nebelvír sázet mnohem více!"

Tým po zápase vyšel z šatny a pořád Jamese poplácávali po ramenou. Před šatnou na něj čekali Joanne se Siriusem a pogratulovali mu. James byl nadšený a tváře mu hořely. Šli spolu přes pozemky směrem k hradu a James jim podrobně líčil své myšlenky při zápase.
"... A potom mě ten vůl Goose chytil za větvičky na koštěti! Myslel jsem si, no Jamesi, je s tebou amen, už se nedokážeš vrátit... ale dokázal jsem to! Haha," říkal zrovna když...
"No jasně, Pottere, ty jsi skvělý." Jízlivý hlas za nimi. Svorně se za ním otočili.
"Co chceš, umaštěnče?" řekl pobaveně James.
"Pogratulovat ti," řekl ironicky Snape a ušklíbl se na něj, "co jiného?"
"Radši běž, Snape, nebo chceš mít problémy?" řekl naštvaně Sirius. Mezitím však James bleskově sáhl do hábitu pro hůlku. Namířil jí proti Snapeovi a na tváři se mu objevil pohrdavý úsměv. Snape však měl tu svoji taky vytaženou.
"Jen ho nech. Chtěl si ještě něco, Snape?" V tom přiběhla Lily. Zděšeně se podívala na obě hůlky a pak nechápavě pohlédla na Joanne. Ta na sobě nenechala nic vidět. Hleděla na Snapea a v obličeji se jí mísil vztek a obavy.
"Co se tu děje?" zeptala se Lily neadresně.
"Vyřizujeme si účty," řekl stejně pohrdavě James, "tak co, Snape? Došla ti řeč?"
"Ty si myslíš... ty... ty ubohý, rozmazlený..." V tom James zaburácel kletbu, která Snapea přesně trefila. Snapeovi začaly děsivou rychlostí růst přední zuby. Snape se ale nedal. Přes rostoucí zuby zahuhlal jakousi kletbu, která Jamese odhodila dva metry daleko. Joanne se za ním rozeběhla a Sirius vytáhl svou hůlku.
"To jsi neměl dělat... expelliarmus!" vykřikl první kletbu, která ho napadla. Snapea to odhodilo ještě dále, než Jamese a hůlka přiletěla před Siriuse. James se už, za pomoci Joanne, zvedl a šel k Siriusovi. Lily běžela pomoct Snapeovi. Ten se však zvedl sám a odstrčil ji. Sirius k němu kopl jeho hůlku a Snape ji zvedl. Namířil s ní proti sobě a cosi řekl. Zuby přestaly růst. Nenávistně se na Jamese podíval, ušklíbl se, z hábitu si otřepal prach a odešel.
"To je magor," ulevil si James a hleděl na černá záda, ztrácející se v davu před ním.
"Znal protikletbu..." řekla zamyšleně Joanne.
"No, možná se učil kletby ještě dříve než my..." řekl stejně zamyšleně Sirius a schovával si hůlku.
"Taky bylo štěstí, že to neviděl nikdo z učitelů," řekl a pohlédl na zamračeného Jamese.
"To by mi bylo jedno. Řekl si o to..." řekl a vykročil k hradu.

Když všichni tři dorazili do společenské místnosti, byla už oslava na počest vyhraného zápasu v plném proudu. Nějací dva žáci z 6. ročníku donesli bedny Máslového ležáku a několik krabic cukroví a různých obložených chlebíčků. Když si studenti všimli, že vešel James, vzali ho na ramena a pokřikovali. Sirius s Joanne si šli sednout k jednomu stolu, na kterém stálo bezpočet krabiček s čokoládovými žabkami. Jednu krabičku si otevřeli a začali je baštit. Chvíli se bavili tím, že vzpouzející žabku drželi za zadní nohy, takže nemohla utéct. Potom na ní Sirius použil lehtací kouzlo a žabka se překulovala a hlasitě kvákala, jako by se smála. Když už měli v sobě celou krabici, přišel za nimi celý udýchaný a červený James.
"Já mám hlad, lidi," řekl, vzal si jednu z kvákajících žabek na stole a ukousl jí hlavu.

Oslava se táhla i přes oběd a večeři až se protáhla až do večera. To už musel zakročit jeden z prefektů. Když už konečně Joanne o půlnoci vyšla do ložnice, všechny holky z pokoje už spaly. Couvající měsíc svítil přes vysoké okno a ozařoval Joanninu postel žlutavým světlem. Převlékla se do pyžama a už si chtěla lehnout. Potom se ale na postel jen posadila a dívala se na ty milované louky za oknem. Nemohla odolat... Najednou se něco mihlo dole... zvedla se a podívala se pořádněji. Někdo tam šel! Byli dva... jedna osoba byla vyšší a druhá byla spíše student, než učitel... Podívala se ještě pečlivěji... osoby právě prošly pod pruhem světla z oken... Vždyť to je Remus a ošetřovatelka! No jo! Vždyť měsíc ubývá... to už jde do hradu! Dívala se na něj, jak společně s ošetřovatelkou jde po opuštěných pozemcích. Když se ztratili v hradní bráně, oblékla si Joanne župan a seběhla po schodech do společenské místnosti. Posadila se na pohovku a čekala. Zanedlouho se dveře za portrétem otevřely a stál v nich Remus, oblečený v kabátě přes školní hábit. Porozhlédl se po společenské místnosti a když uviděl Joanne, unaveně se na ni usmál.
"Ahoj. Jak víš, že jsem už šel?" zeptal se a přisedl si k ní.
"Viděla jsem tě z okna," vysvětlila a na chvilku se odmlčela.
"Jak bylo?" dořekla s úsměvem Joanne a prohlížela si ho. Vypadal strašně, jako by celý ten týden nespal a na rukou měl další škrábance.
"Noo... skvěle," zahlaholil Remus a vydechl, "konečně už ten měsíc ubývá..."
"Jo... to jo..." Joanne nevěděla co říct...
"Jak dopadl zápas? A co James? Jak to zvládl?" řekl Remus s novou sílou v hlase a pátravě se díval na Joanne.
"Noo... skvěle," řekla Joanne a rozesmála se, "vyhráli jsme, Remusi!"
"Vážně? O kolik? To je úžasné!" Remus vypadal opravdu šťastně. Chtěl po Joanne převyprávět celý zápas krok po kroku. Vzali si tedy dvě láhve máslového ležáku a Joanne vyprávěla.