Prázdniny... Opravdu nikdy by si Joanne ani ve snu nepomyslela, že nebude mít ráda prázdniny... Teď však seděla za psacím stolem doma ve vesnici nedaleko Londýna a sepisovala esej pro profesora Kratiknota. Před pár dny jí bylo 13 let a na stole bylo zase o trochu méně místa, než před rokem. Přibyly tam mimo jiné prázdné obaly od kotlíkových keksů (ne, že by jí Sirius snad poslal jen ty obaly. Joanne je však už stačila sníst), přáníčko, které poletovalo kolem Joanniny hlavy a cvrlikalo, kalendář s pohyblivými fotografiemi všech anglických famfrpálových týmů, černá peněženka s bronzovou sponkou a krabice lentilek stokrát jinak. Šuplík u stolu byl taky plnější, než kdy jindy. Kupily se tam vysoké hromádky pergamenů, svázaných gumičkou a nejrůznějších obálek a výstřižků z časopisů. Různé temné zvěsti, ale i zábavnější historky a překlepy různých vysokých činitelů kouzelnického společenství, ze kterých si pak dělali legraci. Jednou dokonce za Joanne přiletěla sova a její obálka byla plná nejnovějších typů košťat a popisů jejich nejlepších funkcí. Na pergamenu, který byl přidán k výstřižkům byla informace: "Nedělej si starosti – taťka mi to čtyřikrát nakopíroval!"
Za méně než hodinu už měla Joanne celý esej sepsaný a protože jí trochu kručelo v břiše, sešla dolů do kuchyně. Její mamka připravovala oběd a krásně to tam vonělo.
"Bude to za 10 minut. Nachystej prosím talíře a příbory," zahučela k ní matka. Joanne mlčky přikývla a začala ze skřínky vytahovat talíře.
"Mami?" zeptala se Joanne opatrně.
"Ano, Joanne?"
"Jaký byl můj taťka?" vypálila na ni.
"Stejný, jako ty. I když," řekla její matka a otočila se k ní, "z tebe začíná být mladá žena, Joanne."
"No," Joanne ironicky zakroutila hlavou, "taťka nebyl žena, že. Ale to si domyslím sama."
"Já vím," usmála se na ní mamka, "já jen, že deset měsíců se učíš na nějaké škole stovky kilometrů ode mě a když tu přijedeš na prázdniny, pořád sedíš v pokoji..."
"Ehm..." řekla neurčitě Joanne. Netušila, jestli to mamka řekla, aby se dál nevyptávala na otce...
"Zajedeme dneska do města, co říkáš? Nakoupíme něco na sebe, sedneme do cukrárny, pokecáme jako matka s dcerou..." navrhla mamka a míchala omáčku.
"Tak jo," řekla potěšeně Joanne a položila na stůl příbory.

"Tak, jaký byl můj otec, mami?" Joanne a její matka seděly v cukrárně nedaleko Děravého kotle. Pojídaly zmrzlinu, u nohou jim stály tašky plné nejrůznějších věcí a smály se nad časopisem, kde se uměle usmívala jakási blonďatá modelka.
"Vysoký, tmavovlasý, hnědooký, inteligentní, milý... Já ho milovala a on mě taky. Prostě něco, jako stvořeni jen pro sebe, chápeš? Byli jsme ale mladí a nerozvážní. Vzali jsme se a žili jsme spolu tři roky. Otěhotněla jsem a narodila ses ty. Potom udělal nějaké zkoušky a musel odjet do Indie. Posílal mi sovy každý týden... no, a potom se k nám stavil ministerský úředník s tím, že Sama zabil rozběsněný drak, který hlídal zlato z nějaké banky..."
"U Gringottových mi říkali, že tam taťka pracoval..."
"Jo, to bude ono. A od té doby jsem tě vychovávala sama," skončila mamka a Joanne se už na nic nevyptávala. Zahleděla se z okna cukrárny a lžičkou se nepřítomně hrabala ve zmrzlinovém poháru. Naproti stála hospoda U Děravého kotle... Její taťka tedy opravdu pracoval pro Gringottovy. Tehdy v bance, když to na ni skřet tak vypálil, to ani moc nezachytila. Nevěděla, proč se neptá dál. Myslela si ale, že kdyby se snad zeptala ještě na jednu jedinou otázku, nedokázala by se pak zastavit... Do Děravého kotle právě vstoupil kouzelník ve fialovém fraku a nervózně se ohlédl, než se dal do chůze. Další čarodějka v černém kostýmku vešla do hospody a rázně za sebou přibouchla dveře. Kolemjdoucí mudlové jako by nic neviděli. Joanne se zhluboka nadechla a oči jí přelétly k nedaleké autobusové zastávce. Nechápavě zamrkala. Z autobusu právě vystoupil vysoký tmavovlasý chlapec a prohraboval se v peněžence. Na zádech měl batoh a vykročil, aniž by se podíval kolem sebe. Joanne poskočilo srdce. To je přece Sirius a jde si koupit sovu, pomyslela si.
"Mami, hned se vrátím!" řekla a vyběhla z cukrárny. Běžela přes náměstí a kličkovala mezi kolemjdoucími. Sirius byl už skoro u dveří hospody, když ho konečně dostihla.
"Siriusi Blacku!" vykřikla mu za zády. Sirius nadskočil, upustil peněženku a s naštvaným výrazem ve tváři se na ni otočil. Když však zjistil, že ten, kdo se za ním nehorázně směje je Joanne, začal se smát taky.
"Vyděsila jsi mě!" obvinil ji ještě se smíchem Sirius a sehnul se pro peněženku.
"To je mi strašně líto. Jdeš na Příčnou?" zeptala se ho Joanne. Po dlouhých týdnech viděla zase jednoho svého kamaráda ze školy a srdce jí radostně nadskakovalo. (Nebo to nebylo jenom kvůli kamarádství?)
"Jo, jdu," odpověděl jí Sirius, "a co ty? Nepůjdeš se mnou?" Zeptal se jí pak, a hlavou kývl směrem ke dveřím hostince.
"No..." protáhla Joanne a podívala se na cukrárnu, "po pravdě, jsem tu s mamkou. Chtěla bych..."
"Pojď se jí zeptat!" přerušil jí Sirius a vykročil směrem k cukrárně. Joanne ho překvapeně následovala.
"Jak víš s takovou jistotou, že mě pustí?"
"Nevím," řekl s úsměvem Sirius a proplétal se kolem lidí, mířících do centra města. Když vešli do cukrárny, Joannina mamka pořád seděla na svém místě a dojídala zmrzlinu. Pomalu se k ní blížili.
"Kde je?" zeptal se jí Sirius a trochu potřásl hlavou, aby se mu vlasy, které měl přes oči, přemístily do boku.
"Támhle," ukázala Joanne.
"Ta blonďatá?"
"Jo."
"Nevypadá na tvou matku..."
"Já vím..."
"Ehm... mami?" řekla nesměle Joanne. Sirius se postavil vedle ní a mile se usmíval.
"Joanne? Co se děje?"
"Tohle je Sirius Black, mami. Můj kamarád z Bradavic." ("Dobrý den," pozdravil Sirius.)
"Dobrý..."
"Chtěla jsem se tě zeptat, jestli bych s ním nemohla zajít na Příčnou ulici. Víš, Sirius si chce koupit sovu a já už jednu sovu mám, tak jsme si říkali, že..."
"Zkrátka potřebuju od Joanne poradit, jakou sovu si mám vybrat, paní Leafsová," dořekl za ni Sirius a stále se tak usmíval.
"Kdy přijdeš?" zeptala se Joannina matka a taky se na ně usmála.
"Za dvě hodiny?"
"Dobře. Dávejte na sebe pozor. Em... peníze máš? Dobře. Bavte se!" zamávala jim a Joanne se Siriusem odešli z cukrárny.
"Šlo to snadněji, než jsem čekala..."
"Máš pěknou mamku," řekl Sirius zamyšleně.
"Siriusi! Proboha!" zděsila se Joanne. Když se však na Siriuse podívala, už zase se smál. Teď však potutelně a nanejvýš pobaveně.
"Jenom sranda, Joanne!"

Vešli do hostince. Jako vždy tam bylo plno a když otevřeli, všichni se otočili za tenkým proužkem světla, ve kterém vířil prach.
"A hele, mladý pan Black," zahalekal hostinský třesoucím se hlasem a hluboce se uklonil.
"Nedělej hlouposti, Tome! Víš, že já o tohle nestojím," zarazil ho rozhodně Sirius a díval se kolem.
"Vaše paní matka mi jasně nařídila..."
"Ona ti nemá co nařizovat. Prostě toho nech," řekl Sirius. Tom zakýval hlavou že rozumí a vrátil se zpět za pult. Před masivní zdí z červených cihel se Joanne zastavila a zeptala se Siriuse: "Tvoje matka nařizuje lidem kolem, aby se ti klaněli?"
"Nenakazuje, aby se ukláněli jenom mě. Mají se uklánět všem Blackům. Já to ale nesnesu... A nařizuje to hlavně těm lidem, ke kterým často chodíme. Například tady Tom a nebo Borgin a Burkes... Ollivander a madame Malkinová..." Sirius mimochodem klepl na cihlu a masivní zeď se změnila v oblouk do Příčné ulice. Joanne jen zakroutila hlavou.
"Když jsem byl v Příčný poprvé, všem jsem se omlouval a vysvětloval jsem jim, ať se mi neklaní, že o to nestojím. Většina to pochopila a když jsem tu sám, tak se neklaní. Akorát Tom má z mojí matky stále strach."
"Co mu udělala?" zeptala se vystrašeně Joanne.
"Vyhrožovala, co jiného," řekl smířlivě Sirius.
"Neptám se, proč to dělala."
"Neptej, poněvadž to, co se mojí matce šrotuje v tykvi nechápu ani já sám," řekl Sirius s úšklebkem.
"Jak sis užila tu půlku prázdnin, co jsme se neviděli?" zeptal se jí potom Sirius.
"Upřímně? Nic moc. Celý den buď sedím v pokoji a píšu úkoly nebo před domem a píšu úkoly. Dali nám toho nějak moc, nemyslíš?"
"Jo, to dali," zakroutil hlavou Sirius, když procházeli kolem obchodu s pergameny, "sestřenka Andromeda ale říkala, že to bude čím dál horší."
"No fajn," ušklíbla se Joanne, "už se nemůžu dočkat." Sirius se rozesmál.
"A jak ses měl ty?" řekla Joanne a dívala se na něj. Přes ten měsíc, co se neviděli, vyrostl tak o 5 centimetrů a Joanne už zase musela zvedat oči, aby se mu dívala přímo do těch jeho šedivých...
"Upřímně? Příšerně. Na úkoly nebyl doma klid, protože každý druhý večer k nám chodili nějací velevážení čistokrevní aristokraté a po mě se samozřejmě chtělo, abych tam s nimi seděl a dělal, že mě ty jejich kecy zajímají. Každý druhý den mě matka vyslýchala, proč jsem se dostal do Nebelvíru, co posílám po rodinné sově, kam to po večerech chodím, co to vystřihuju z těch zakázaných časopisů... Je jako posedlá. Nejlepší je, že já jsem ten zrádce, zatímco Regulus je ten úžasný chlapec s něčím víc, než bych já kdy mohl mít."
"Se Zmijozelem," řekla polohlasně Joanne a dívala se pod nohy.
"Jo. Ale mě je to jedno. Já jsem Nebelvír..."
"A to jsem si myslela, že jí to po roku přestane bavit."
"Nepřestalo. Myslím, že nebudu mít pokoj, dokud nebudu plnoletý a neseženu si někde vlastní byt," řekl Sirius a při tom pomyšlení se usmál.
"Jo, doporučovala bych ti to," rozesmála se Joanne, "a taky bych doporučovala udělat čelem vzad a vrátit se k Mžourovu, Siriusi." Sirius se zastavil, ohlédl se za sebe, zakoulel očima a rozesmál se.
"Mám tolik problémů, že jsem si nevšiml, že jsme Mžourov už přešli," smál se Sirius a blížil se k obchodu. Otevřeli velké prosklené dveře prodejny zvířat a přes nos je praštil nasládlý smrad zvířecích klecí. Nebyla to nijak velká místnost, naopak byla malá a klece s nejrůznějšími zvířaty byly naskládané na sobě a z každé na ně shlížel pár zářících očí. U pultu právě stála jakási čarodějka a domlouvala se s rozcuchanou postarší čarodějkou. Mladší čarodějka cosi rozezleně vysvětlovala a mávala přitom rukama tak, že krysa, kterou měla na rameni naštvaně klepala hlodáky.
"Jakou sovu bys chtěl?" zeptala se ho Joanne a zírala na velkého sokola, který seděl na bidýlku napravo od pultu.
"Já nevím," řekl Sirius a přecházel podél klecí s nejrůznějšími sovami, "co takhle tohohle kalouse?" Ukázal na velkou klec s šedou sovou s vysokými pery vyčnívajících na hlavě, jako skřetí uši.
"Vážně?" vyprskla Joanne smíchy, když pohlédla na ušatou sovu. "Vypadá celkem roztomile, to jo... Ale má takový vychytralý pohled... jako bych zírala na Franka Longbottoma..." Sirius se na ni otočil a v očích měl úžasné zjištění. Ještě jednou se otočil na sovu a pak na Joanne, než se hlasitě rozchechtal.
"Mládeži," řekla výhružně rozcuchaná prodavačka, "zvířata to vaše řvaní ruší!"
"Pardon," řekla Joanne stále se smíchem a otočila se zpět ke kalousovi, který složil hlavu do křídel.
"A co tenhle výr?" řekla Joanne, když se konečně uklidnili a postoupili k další řadě klecí.
"Výra ne," řekl rozhodně Sirius a pokračoval dál, "výr je naše rodinná sova. Chci nějakou úplně jinou." Zamyšleně se díval na klec, ve které roztěkaně poskakovalo hned několik maličkatých soviček.
Joanne se postavila za něj a šeptla: "S tímhle by tě James zavrhnul, Siriusi." Sirius si teatrálně skousl ret a křečovitě zavřel oči, než postoupil k dalším klecím. V nich stála majestátně vyhlížející sova s zářivýma jantarovýma očima a čistě bílým peřím.
"A co takhle sněžnou?" zeptal se Sirius a natáčel hlavu.
"Ta je pěkná," přiznala Joanne. Sova tichounce houkla a popošla po bidýlku.
"Moc bílá," řekl najednou Sirius a přešel dál. Čarodějka u pultu stále navztekaně mávala rukama a krysa na jejím rameni stejně navztekaně klepala zuby.
"Hele, sova pálená," řekl Sirius, když se zastavil u klece s rezavými a hnědými sovami se srdíčkem kolem očí.
"Spálená..." řekla jen tak Joanne a vzpomněla si na Fire.
"Vždycky jsem si říkal, že ta sova pálená je strašně pěkná. Když jsi přijela do Bradavic a šli jsme s tebou zanést Fire do sovince, říkal jsem si, že si ji koupím.
"Tak si ji kup. Aspoň bude mít chudinka Fire kamaráda," řekla Joanne s úsměvem. Sirius však přešel k další řadě klecí se sovami.
"Hele, Joanne. To je taky pěkná sova," řekl zamyšleně Sirius a hleděl na bělavou sovu, spokojeně dřímající v růžku klece.
"Roztomilá," řekla s úsměvem Joanne a přistoupila blíže.
"Hmm... mohl bych se prosím zeptat..." začal hlasitě Sirius a otočil se směrem k unaveně vyhlížející prodavačce, která stále naslouchala kdákání té mladé čarodějky.
"Ne, chlapče. Ta sova je stará a nechala mi ji tu jedna starší paní. Je tu jenom na smrt, chápeš?" řekla a omluvně se podívala na Siriuse.
"Ach tak..." řekl tiše Sirius a podíval se na šedobílou sovičku, sedící v koutku klece. Otočil se a přešel k dalším klecím naproti. Byly tam už jen tři. V první stály čtyři černohnědé sovy, spíše podobné sokolovi. Kroutily hlavami a mávaly ocasem. Čarodějka s krysou na rameni si hlasitě odfrkla a odkráčela. Prodavačka si zhluboka vzdychla a popošla k nim.
"Chtěli byste sovu? Jste z Bradavic?" zeptala se unaveným hlasem a dívala se na tmavé sovy.
"Ano. Já bych chtěl nějakou sovu..." řekl Sirius a díval se na ztrhanou prodavačku.
"Je mi líto, ale puštík bělavý, na kterého ses díval není na prodej. Jestli jsi nikdy neměl sovu, tak bych ti doporučovala malého sýčka a nebo nějaký menší druh výra," řekla ochotně prodavačka a vykouzlila na své vrásčité tváři milý úsměv. Sirius se koukl na Joanne a pak na tmavé sovy za ním.
"Co je tohle za druh?" zeptal se potom.
"Kalous pustovka. Krásný druh kalouse. Není s ním moc problémů. Nejmladší z nich je tato," ukázala na poskakujícího kalouse uprostřed, "je to samička. Mám ji tu jenom chvíli a dokázala se rychle zabydlet i zvyknout si. Velice přizpůsobivá, věrná, nevybíravá a tolerantní sova, ale dost náladová. Svého pána však vždy poslechne a nikdy nepředá dopis někomu jinému," řekla prodavačka.
"Vezmu si ji," prohlásil pevně Sirius a díval se na poskakující samičku kalouse pustovky.

"Nashle, Tome!" řekl Sirius, když společně s Joanne vyšli ze dveří Děravého kotle. Sirius měl v rukou klec se samičkou kalouse Whitey. Joanne se ani nemusela ptát, proč ji Sirius pojmenoval zrovna Whitey. Sovička měla neskutečně milý pohled a jantarové oči zvědavě koulela na všechny strany. Někdy rozjařeně houkala, jindy poskakovala sem tam po kleci. Byla prostě hyperaktivní a k neudržení. Prodavačka v Mžourově jim však vysvětlila, že je to ještě mládě a že se z toho časem dostane. Siriuse však soviččina roztěkanost bavila a nemohl od ní odtrhnout oči. Na zastávce mudlovského autobusu se zastavili.
"Tak..." řekla Joanne a usmála se na něj.
"Můžu tě ještě o něco poprosit?" zeptal se Sirius a trošku povytáhl obočí nad jedním okem.
"Můžeš," usmála se znovu Joanne a překřížila nohy.
"Nepomohla bys mi propašovat Whitey do mého pokoje?"
"Samozřejmě," přitakala Joanne a nastoupili do autobusu, který právě zastavil. Přejeli dvě stanice a dostali se na šedivé náměstí, na kterém si pár dětí hrálo panáka. Prošli kolem tradičních anglických měšťanských domů. Došli až na konec a obešli je. Celou dobu se Sirius nervózně díval na dům číslo 12. Dostali se na zahradu. Za každým domem rostly květiny, keře a stromy. Jen ta za domem číslo 12 nebyla nijak zvlášť udržována. Sirius se zastavil na suchém a pošlapaném trávníku a zahlížel na okno ve třetím patře domu. U zdi stál vysoký buk a jeho vrchní větve dosahovaly až kdesi nad čtvrté patro... V tom si Joanne uvědomila, že ten dům má více pater, než ty ostatní a že významně převyšuje sousední domy.
"Joanne?" vyrušil ji ze zadumání a zamyšleně na ni hleděl.
"Ano?" řekla Joanne a taky se na něj koukla. Za celou dobu co ho znala, viděla poprvé v jeho šedých očích strach. S pochybami zahlížel do okna svého pokoje.
"Musíme být tiše..."
"Co by se stalo, kdyby nás tví rodiče načapali?" zeptala se s obavami Joanne a taky vzhlédla k oknům ve třetím patře.
"Nechci to ani vědět..." řekl zamyšleně Sirius.
"Vylezu na ten strom. Podáš mi klec s Whitey a vylezeš výše. Potom ti ji podám a tak to uděláme, až k tobě do pokoje," navrhla Joanne a dívala se na ten strom.
"Dobře. Polezu první," řekl Sirius, položil klec na trávu a vylezl do prvního patra stromu.
"Podej mi tu klec." Natahoval ruce ke kleci, kterou mu Joanne podávala. Následně Joanne vylezla na strom a tak to pokračovalo až do třetího patra Siriusova domu. Tam se Sirius opatrně natáhl a zvedl okno. Proskočil jím a vzal si od Joanne klec. Zanedlouho zase vyskočil na okno a z něj na větev buku. Společně slezli dolů a tam si gratulovali, jak jim to vyšlo.
"Už budu muset domů," řekla Joanne po chvilce.
"Jo, odprovodím tě k zastávce," řekl Sirius a bok po boku šli podél ulice. Když stáli na zastávce, Sirius Joanne několikrát děkoval za pomoc. Joanne akorát vždycky mile řekla: "Není zač, Siriusi." Autobus přijel a čekal, až Joanne nastoupí. Sirius se na ni stále radostně usmíval.
"Ještě jednou strašně moc děkuju, Joanne," řekl nadšeně a udělal něco, co by od něj Joanne nikdy, (snad jenom ve snu) nečekala. Objal ji a pak, jako by si uvědomil, co to dělá, ji rychle pustil. Joanne ještě chvíli stála s pootevřenou pusou, než ji řidič naštvaně probudil: "Tak jedeš a nebo se tu budete objímat do rána?"