Fotografie... jaká? Kdo je na ní vyobrazen a co to s Lynn udělá? Opravdu věří, že onen chlapec z fotografie udělal to, co se o něm říká? Nebo aspoň nechce věřit, protože ji k němu pojí zvláštní pouto? Lynniny horší stránky osobnosti se ukazují čím dál víc. Taky se setkáme s tolik obkecávanou "skutečností" která mi dala docela zabrat, ovšem perfektně se mi hodí do příběhu. Kdo nebo co je onou "skutečností?" Cho opět nabírá podezření...

Postavy: Lynette Samuelsová-Blacková, Cho Changová, Minerva McGonagallová, Draco Malfoy, Marietta Edgecombeová, pohyblivé postavičky na fotografii.

-xXx-

Ráno se Lynn vzbudila časně. Za vysokými okny bylo slunce stále schované za horami a na pozemcích se převalovaly chuchvalce bílé mlhy. Lynn na nic nečekala, převlékla se a sešla dolů do liduprázdné společenské místnosti. Posadila se do měkkého křesla naproti vyhaslému krbu a četla si. Vůbec ale nevnímala text časopisu Moderní čarodějky. Stále odbíhala dolů do vstupní síně a k Harryho obličeji. Přece jenom to byl on... ten Harry z diskotéky. Co si o ní asi teď myslí? Proč sakra říkala, že si myslela, že je Harry mudla? Teď chápala, že to je totální hloupost; každý z kouzelnického světa přece zná Harryho Pottera! Proč byla tak blbá? Harry si mohl čímkoliv změnit podobu... byla si jistá, že to udělal...

"Lynn?" plačtivý hlas za ní ji vytrhl z rozjímání, kdy stála v opuštěné postranní chodbě a právě k ní přistupoval on...
"Cho!" vyhrkla Lynn a zvedla se.
"Promiň mi to..." hlesla Cho a protírala si oči. Lynn se na ni chvíli dívala a na ten okamžik chtěla vzpurně říct ne, ale rozmyslela si to.
"V pořádku," řekla nakonec.
"Jsem z toho celá úplně vedle, víš," řekla Cho a sedla si do vedlejšího křesla, "asi dám na tvou radu a přestanu si ho všímat." Dívala se jí do očí, jako by doufala, že jí to Lynn vymluví. Ona však jen kývla hlavou. Cítila se ale strašně. Podvědomě si vlastně šlape cestičku k Harrymu...
"Vážně s ním ale nic nemáš, že ne?" vypálila na ni v nestřežené chvíli.
"Cho! Proč si ho se mnou pořád spojuješ?" vyjekla a spražila ji nechápavým pohledem. Cho se však usmála a byl to první opravdový a procítěný úsměv po dlouhé době...

"Určitě chápete, že letos budete muset dávat dvojnásobný pozor na všechny předměty, ve kterých se školíte na OVCE!" pištivě jim vysvětloval profesor Kratiknot, který stál na vysokém sloupu knih a všechny si je bedlivě prohlížel.
"Začneme malou zkouškou... vytáhněte si hůlky a předveďte mi kouzlo... hmm... k zapuzení, ano..."
"Bolí mě hlava," stěžovala si Cho, když vyšly z učebny kouzelných formulí, "ten Kratiknot má ale strašný hlas!"
"Že ti to nikdy dříve nevadilo," řekla Marietta kousavě a přehazovala si brašnu přes rameno.
"Tak mi tedy promiňte, slečno Edgecombeová, ale mám na to právo!" vyjela na ni Cho a přidala do kroku.
"To se povedlo, Mary. Nebudeme přece otevírat skoro zhojené rány!" řekla Lynn a nahlas si povzdechla.
"Pardon Lynette, ale mě prostě vadí to její věčné brumlání!"
"Tak si toho nevšímej!"
"Jasně! Klidně!" řekla Marietta ironicky a taky přidala do kroku. Lynn jen s pootevřenou pusou zírala na její v davu mizící záda, když do ní někdo strčil a celá brašna se jí rozsypala po podlaze.
"Sakra!" zaklela nahlas a klekla si k rozházeným pergamenům. Právě, když se snažila vytáhnout z rukávu hůlku, někdo jí zezadu poklepal na rameno.
"Co se to...?" zlekla se Lynn a otočila se. Hleděla do šedých očí, které však nebyly protkány modří, ale smaragdovou zelení. V bledém obličeji výraz naprostého povýšení. Malfoy... poslední, co teď potřebovala...
"Samuelsová," protáhl Malfoy a díval se, jak klečí uprostřed rozházených pergamenů a rty se mu křivily do čím dál širšího šklebu, "překážíš mi v cestě. To bude mínus pět bodů pro Havraspár." Poklepal špičkou ukazováčku na zelený odznak s velkým P uprostřed. Lynn se na něj podívala vražedným pohledem a postavila se. Malfoy už od minulého roku vyhledával konflikty s ní. Ona se však nikdy nesnížila k odebrání bodů. Měla čekat že teď, když ho také zvolili do prefektské funkce, bude přicházet o body. Tohle uhánění mu rozhodně šlo, ovšem na Lynn neplatilo.
"Oceňuji snahu, Malfoyi. Ovšem já jsem taky prefekt," samolibě se na něj usmála a napodobila Malfoyovo gesto; bodla prstem do odznaku na své hrudi. Otočila se k němu zády a začala si sbírat roztroušené pergameny. O Malfoye se nijak nestarala. Vždycky si jí jakoby náhodou odchytil na chodbě, prohodili pár naštvaných slov a pak se odploužili každý svým směrem. Nikdy to nedošlo nijak daleko... Lynn však měla tušení, co tím Malfoy chce dosáhnout. Neuvěřitelně jí bavila jeho snaha. A pak do ní zase někdo strčil.
"Vypadni, sakra!" rozkřikla se Lynn. Když se však otočila, zjistila, že už za ní nestojí blonďák, ale usmívala se na ní hnědooká dívka s rozčepýřenými vlasy. Hermiona mávla hůlkou, pergameny i těžké knihy se vznesly do vzduchu a urovnaly se v brašně.
"Díky a promiň. Myslela jsem, že jsi někdo jiný," hlesla Lynn a zvedla se.
"Nemáš vůbec zač," řekla Hermiona a stále se usmívala. Ten úsměv Lynn trochu znervózňoval... tvářila se jako vševědoucí šprtka... něco, jako každá druhá holka z nižších ročníků z Havraspáru, které má ona na starosti...
"Ehm," hlesla Lynn, Hermiona ji však nenechala domluvit.
"Harry mi všechno řekl," usmála se ještě více a nepatrně na ni mrkla. Lynn nechápala o čem mluví...
"Co?" zeptala se s nechápavým úsměvem Lynn a hleděla do jejích rozzářených medově hnědých očí.
"To v Londýně. Jak jste se potkali..." napověděla ji Hermiona.
"Ale já stále nechápu, co se tam stalo tak zajímavého..." řekla Lynn a Hermiona se zatvářila překvapeně.
"Přeci jste se potkali!" zopakovala Hermiona, jako by to všechno vysvětlovalo.
"No, to ano..."
"No vidíš!" zakončila to šťastně Hermiona a znovu se na ni usmála.
"Promiň, ale stále nechápu, kam tím míříš..."
"Pořád o tobě mluví. Tak já už musím jít, ahoj!" Hermiona se otočila a zmizela v davu. Co to mělo znamenat, pořád o tobě mluví? Lynn se sama pro sebe usmála, ačkoliv by si nejradši nafackovala... najednou do ní opět někdo žduchl. Tentokrát však byla ráda, že se zaměstnávala rozjímáním právě o Harrym. Kdyby opět zaklela, dopadlo by to, dle jejího názoru, hůř...
"Ach, slečno Samuelsová, promiňte mi," profesorka McGonagallová se na ni dívala a chytila ji za rameno. Pohlédly si do očí a v tom Lynn něco napadlo:
"Paní profesorko? Mohla bych si s vámi promluvit?" McGonagallová se na ni překvapeně podívala a pak přikývla. Klestila si cestu až ke svému kabinetu ve třetím patře. Tam si sedla za psací stůl, pobídla Lynn ať si sedne na židli naproti ní a poslouchala.
"Víte, chtěla bych se vás zeptat na nějaké informace ohledně mého otce..." začala opatrně Lynn a dívala se profesorce do očí. Zdálo se jí, že se její přísné oči na okamžik zúžily. Potom si ji ještě jednou bedlivě prohlédla, než hůlkou otevřela šuplík ve stolu. Chvíli se v něm prohrabovala, až vytáhla stoh pergamenů převázaných červenou stuhou. Mašli rozvázala a překládala jednotlivé pergameny, než se zastavila přibližně uprostřed. Vytáhla jednotlivé pergameny z pořadače a posunula je před Lynn. Shlédla k nim. Na pergamenu byla přichycena fotka jejího otce, společně s dalšími třemi kluky! Blacka okamžitě poznala – byl pěkný, tmavé, lehce zvlněné vlasy mu ledabyle povlávaly ve slabém větru a držel se kolem ramen s vysokým chlapcem. Když na něj Lynn pohlédla, málem se jí zastavilo srdce. Nechápala proč jí to zaskočilo více, než obličej jejího otce... Vedle toho tmavovlasého chlapce, kterému jako by z oka vypadla, stála starší napodobenina Harryho Pottera. Černé neposedné vlasy čeřil vítr a tmavé oči byly na fotografii o něco menší, než ty Harryho. Na tváři měl rebelský úsměv a ruku měl kolem ramene menšího chlapce. Ten jí někoho matně připomínal... měl světlejší vlasy, než jeho společníci. V obličeji měl jizvu, jako z nějakého tržného zranění. Pobaveně se však usmíval a mával na fotografa. Vedle něj stál malý, obtloustlý kluk s nejsvětlejšími vlasy a jakoby prasečími očky. Znovu přeskočila pohledem na svého otce. Musela si přiznat, že mu to opravdu seklo... tmavé oči měl povýšeně přivřené a na rtech mu ale pohrával přátelský, i když trošku potutelný úsměv...
"Paní profesorko..." začala Lynn přiškrceným hlase, profesorka jí však přerušila.
"Black, Potter," odříkávala a hůlkou bodala do zažloutlé fotografie, "Lupin a Pettigrew. Největší rebelové své doby. Až do časů Weasleyových dvojčat. Ptejte se na cokoliv, slečno." Podívala se na ni zvláštním pohledem, ve kterém se Lynn nevyznala.
"J-já nevím..." řekla a jako v transu hleděla na svého otce.
"Neví o vás, slečno," řekla profesorka tajemně. Lynn se jí podívala do očí. Co to má znamenat? Že by se s ním profesorka vídala? To je přece blbost...
"Já vím," řekla Lynn a stále hleděla do profesorčiných většinou přísných očích, teď však byly lítostivě zakulacené...
"Měl úžasné známky, stejně jako vy. Na OVCE si vybral stejné předměty jako vy," řekla profesorka a píchla do formuláře pod fotkou," dokončil studia vynikajícně a potom pracoval pro Fénixův řád. Znáte Fénixův řád?" O tom už slyšela...
"Ano. Mamka mi říkala, že chránil Potterovy... ale že je zradil," řekla a hleděla do formuláře s poznámkami na osobu Siriuse Blacka.
"Na tohle vám nemohu podat žádnou odpověď, slečno Samuelsová," profesorka si ji prohlížela...
"Jaký byl, paní profesorko?" Lynn k ní vzhlédla a oči se jí plnily slzami. Chtěla být ujištěna, že všechno je to podlý trik, že on o ní ví, že nikdy nespáchal žádný zločin, že se skrývá před justičním omylem...
"Chytrý lump, který za každou cenu držel s přáteli. I kdyby ho to stálo život. Přes školní roky, jak už jsem řekla, procházel s vynikajícími a měl permanentně dobrou náladu a nikdy pro něj a celou partu nebyla špatná chvíle na nějakou hloupost. Po škole chránil Potterovy... víc nevím, je mi líto," profesorka spletla prsty na rukou a pozorovala její reakce. Lynn nepatrně pootevřela ústa a dívala se na podpis svého otce... Ona píše stejné velké es... el má stejně širokou a elegantní smyčku...
"Jste si neuvěřitelně podobní. Asi tak, jako je Harry Potter podobný tady Jamesi Potterovi," ukázala na druhou postavu na fotce a ta se zakřenila.
"M-můj otec se přátelil s otcem Harryho Pottera?" zeptala se a konečně pochopila...
"Ano, ale já myslela, že toto víte... Sirius Black a James Potter byli nejlepšími přáteli od prvního ročníku, společně s Remusem Lupinem. Tady malý Pettigrew za nimi neustále dolézal..." profesorka se zamračila.
"Remus Lupin? Neučil tady náhodou..."
"Ano, obranu proti černé magii," usmála se McGonagallová.
"Byl to jeho přítel?" Lynn se neubránila a vložila do slova jeho zvláštní důraz.
"Ano, je," řekla profesorka znovu tak tajemně. Ona však důraz položila na ono je, na přítomný čas. Přisunula formulář zase zpět k sobě a Lynn pochopila, že je čas jít.
"Paní profesorko?" zeptala se, když profesorka chtěla položit pergamen s fotografií na pořadač.
"Ano?" zeptala se profesorka a v rukou stále mimochodem držela pergamen se zápisky o Blackovi.
"Nemohla bych si to půjčit?" zeptala se, aniž by doufala v kladnou odpověď. Nervózně popošlápla a rukou si mimoděk zastrčila vlasy za ucho.
"Samozřejmě," řekla ale profesorka a v jejím hlasu byl znát náznak laskavosti. Lynn si pro formulář celá překvapená přišla, poděkovala a odešla z kabinetu.

Fotografii si ještě na chodbě jednou pečlivě prohlédla. Denní věštec a v něm otisknuté fotografie nelhaly. Lynn Blackovi opravdu jakoby vypadla z oka. Nijak bledá pleť, tmavé vlasy, velké přátelské, ale trochu chladně šedé oči, naznačené lícní kosti a dolíčky společně s vráskami úsměvů... Byla mu tak podobná... Totiž, až na nos a rty. Jak se Lynn pozorněji koukla, Black měl nos trošku delší než ona a rty poněkud užší. Přece jenom, ona je žena... S jemným úsměvem zastrčila fotku do náprsní kapsy, formulář založila do knihy přeměňování a běžela na další hodinu...

"Ta Umbridgeová, to je ale hnusná baba!" řekla tiše Lynn, když večer seděly ve společenské místnosti a psaly hory domácích úkolů.
"To je," zamručela Cho, "prý dala Potterovi školní trest jenom proto, že řekl pravdu o... však víte."
"Jo..."
"Neměl provokovat," zavrčela Marietta a vztekle přeškrtávala odstavec.
"Říkal jenom pravdu, Mary," zarazila ji ostře Lynn. Okamžitě toho však zalitovala, protože Cho si ji změřila pátravým pohledem.
"Všichni to přece víme," řekla potom Lynn a hleděla si úkolu z bylinkářství. I tak měla stále pocit, že ji Cho koutkem oka pozoruje. Když konečně dopsaly aspoň pár úkolů, už bylo nedaleko k půlnoci. Všechny tři dívky se zvedly a odešly do pokoje. Marietta i Cho okamžitě usnuly.
Na ten okamžik Lynn čekala. Zatáhla kolem sebe závěsy a rozsvítila hůlku. Zpod polštáře vytáhla osobní informace o Siriusi Blackovi od profesorky McGonagallové a konečně si je celé pročetla. Ze všeho se jí zdál Black dost roztěkaný, zábavný a oddaný... nedokázala se odtrhnout od fotografie, kde se na ni Black usmíval. Její nenávist k Voldemortovi se zvyšovala každým otcovým přátelským mrknutím směrem k fotografovi. Co dokázal udělat s tak pohledným a zábavným chlapcem... Jistě, neznala ho... poznámky profesorky McGonagallové ale nemohly lhát...