Dívčí pokojíček začínal připomínat chlíveček. Na podlaze drobky, rozházené oblečení - stav, kdy je třeba, aby zakročila mateřská ruka. Domluvila jsem se tedy s Anči, že si uděláme uklízecí den. To jsem ještě netušila, že uklízecí bude hlavně pro mě. Pravda, zaznamenala jsem, že od Velkého Předdušičkového Gruntování už uplynul delší čas a domácnost se neblýská tak jako před příjezdem mých tetiček na pravidelnou každoroční návštěvu. Ale do Vánoc času dost...Až muž mě upozornil, že lednice je jaksi nelibě cítit. Vyklidila jsem tedy ledničku, vytřela saponátem i Savem, vyhodila prázdný kelímek od povidel,  plesnivou okurku, obschlé maso pro kočky a taky dva párky - vypadaly, že by dokázaly odejít i po svých. Škoda, že nemám foťák, abych tu krásně uklizenou lednici vyfotila. Vypadá jako nová. A taky je tak prázdná.
Ona je vlastně pořád prázdná. Můžu dovléct ve vytahaných pažích sebevětší kabely s nákupem, lednice bude stejně během několika málo hodin zase prázdná. Kato je neustále vyhladovělý jako beskydský vlk v zimě a je schopný spořádat vlčí porce masa. Anička je maličká, stačí ji i vajíčka. Sama se naučila smažit volská oka i míchaná vejce. Volské oko na šunce si připraví k svačině, míchanici k večeři. Nic nevadí, že se tu a tam něco připálí. Liána hubne. Váží 48kg, což považuje za nadváhu. Počítá kilojouly a zapisuje si, co snědla. Čekám, kdy si založí anorektický blogísek. V pět hodin odpoledne sní banán. O pár minut později kvílí, že je jí zle. Vyzvrací banán. Tvrdí, že po devatenácté hodině nebude nic jíst. Večer se učí v kuchyni. Zmožena matematickými příklady vytahuje kolem dvaadvacáté hodiny z lednice klobásu. Dá si ji s pořádným kusem chleba a s hořčicí.  V bříšku má jak v pokojíčku, kilojouly vzal ďas. Druhý den ráno kvílí, že nemá co na sebe, bo se do ničeho nevejde.
Když už jsem byla v tom (no ne v tom, v uklízení přeci!), vystříkala jsem Savem pár plesnivých puntíků na zdech pokojíku. Jak tak držím Savo, napadlo mě povytáhnout pár knížek z knihovny a nakouknout za ně, jestli za nimi něco neroste. Rostlo. Ne moc, ale velký mokrý flek do výšky dobře 1,2m signalizoval, že jistě poroste. Už v létě, když jsem stěhovala knihovnu do jihozápadního rohu pokoje, varoval mě tenký hlásek kdesi uvnitř v hlavě, že tohle místo nemusí být pro knížky to nejlepší. Hlásek měl pravdu, nebylo. Uvařila jsem si kávu a přemýšlela, kam s ní. S knihovnou. Není to žádný estetický zázrak, klidně může stát někde, kde nebude vidět, hlavně když tam bude sucho. Sucho máme ponejvíce v komoře, na záchodě, v koupelně a v předsíni. Vyhrála předsíň, úzká chodbička k obýváku stala se ještě užší. Knihovna se ocitla přímo naproti dveřím do koupelny, což se ještě ten den ukázalo být velice výhodné. Moc ráda si totiž čtu ve vaně, víme? Knížky jsem srovnala podle témat - v předsíni skončily dívčí románky, fantasy literatura, knihy o bojových uměních a řada moudrých knih a příruček. Tuhle zimu se ve vaně rozhodně nebudu nudit.
Mokrá mapa na zdi pokoje se mi vůbec nelíbila. Vzala jsem fén a půl hodiny jsem flek pěkně zblízka fénovala.  Zmizel a už se neobjevil. Když přišla Anička ze školy, neměla jsem už na další uklízení sílu. Dítku kupodivu vůbec nevadilo, že se debordelizace pokojíku odkládá. Rozházené svršky koplo pod stůl, hračky pod postel a radostně trénovalo hvězdy a kotrmelce. Napustila jsem si vanu horké vody, abych ze sebe smyla puch Sava a prach. Už vysvlečená vystrčila jsem ruku z koupelny a hmátla pro knížku...