23. prosince dopoledne jsem seděla v koupelně na zemi a brečela. Nevím už, co bylo tou tisící maličkostí, která mě ten den dohnala až k slzám - prostě mi bylo špatně, měla jsem horečku, kašlala hnusné zelené věci, posmrkala poslední čistý kapesník, stromeček byl pidižvík, doma neuvěřitelný nepořádek a lautr žádná vánoční atmosféra a moje bezcitná rodina odmítala cokoliv dělat, že prý o Vánocích se chtějí jen válet a lenošit. Dokonce si nikdo ani nevšiml, že sedím na zemi v koupelně a brečím....Uraženě jsem se přesunula do postele a tam slzela dál. Pořád si mě nikdo nevšímal. Usnula jsem.
Když jsem se probudila, bylo mi o něco líp. Maminky nebrečí. Maminky nestonají. Maminky fungují za všech okolností* a všechno zvládnou. Polkla jsem coldrex, vysmrkala se do utěrky, upekla tři druhy cukroví, připravila 7,7kg bramborového salátu, uvařila dvojitou dávku vaječného likéru podle rodinného receptu po babičce a muže vyhnala pro kapra....

*povodně, válka, konec světa....