Noc na 30. prosinec byla divoká. Anička kašlala, dostala horečku, holt když marodím já, musí to chytnout i někdo další z rodiny. Vstávala jsem ke zpocenému děcku tu noc několikrát, podávala tu Panadol, tu Ditihiaden. Celý den pak Anička proležela, povalovala se na gauči a koukala na pohádky. Večer mi hlásila, že má na zádech dva pupínky. Opravdu, byly tam, červené a rozdrápané. Anči má atopický ekzém, nějaké dva větší rozdrbané pupínky jsem tedy nebrala jako nic zvláštního, pupínek sem, pupínek tam.
Předsilvestrovskou noc jsem taky prakticky probděla, opakoval se scénář s kašlem, pocením a nočním fňukáním. Ráno Anči vstala a hlásila, že má opupínkované celé břicho. A nebylo to jen břicho, taky záda, ruce, nohy...tohle tedy ode mě určitě nemá! Červené puchýřky s kapkou čiré tekutiny uvnitř, diagnóza byla jasná - plané neštovice jako z učebnice. Na Silvestra jich bylo asi šedesát. Na Nový rok přes 400. Muže jsem vyslala do lékárny pro tekutý pudr a každý ten pupínek pečlivě natřela. Holčičku mám jako berušku - jen tečky nemá černé, ale bílé.