Mým velkým koníčkem je spaní. Spím ráda a jsem v tom fakt dobrá. Tuhle jsem spala tak tvrdě, že jsem se v posteli ani neobracela. Ráno jsem se probudila odpočatá, vyspinkaná do růžova. Chvilku jsem jen tak blaženě ležela, civěla do stropu a těšila se, jaký to bude báječný den, když jsem se tak skvěle vyspala. Byl báječný přesně do chvíle, kdy jsem začala vstávat. Bodavá bolest za krkem mě překvapila. Nemohla jsem se pohnout. Tedy krkem jsem nemohla pohnout. Ztuhlé přeležené svaly bolely, na nejzatuhlejší místo za krkem jsem nemohla ani sáhnout, jak bolelo. Nedokázala jsem otočit hlavu a celé ráno jsem se pohybovala jako robot, to pobavilo zejména Aničku. Nu nic, trochu jsem se přeležela, však ono to jistě brzy přejde.

Nepřešlo. Večer jsem dojedla veškerá analgetika, co doma byla a děsila se noci. Ta kupodivu proběhla klidně - když jsem ležela, krk se uvolnil a dal pokoj. Bolet začal zase až ráno když jsem vstala. Pro velkou bolest jsem si krk nemohla ani prokřupat - to já občas potřebuju, pořádně si prokřupat krční páteř. Ztuhlé bolavé svaly mi to ale nedovolily a já cítila, jak se krk nepříjemně napíná a vůbec hrozný pocit to byl. Tak to šlo několik dní po sobě. Pomalu jsem začala přehodnocovat své plány. Ve čtvrtek jsem si nezašla na tai či. V pátek jsem necvičila. V sobotu jsem nejela do Brna. Nemohla jsem nic dělat, tak jsem se nudila a trpěla jako zvíře.

V neděli ráno jsem zjistila, že mohu otočit hlavou o třicet stupňů vlevo i v pravo a nedělají se mi bolestí mžitky před očima. Zašla jsem si do lékárny pro novou krabičku ibalginu, pro jistotu jsem si koupila velké balení o sto tabletách. A těším se na zítřek.