Své hubnutí podporuji i zvýšenou tělesnou aktivitou - za hezkého počasí konám s Anči projížďky na kole. Ne moc daleko a ne moc do kopce, jen tolik, co bolavá kolena zvládnou. Včera jsem měla pocit, že moc nezvládnou, ale bylo příliš hezky, než abych zůstala sedět doma. Tak jsme to vzaly podél řeky, ne ale po upravené asfaltové cyklostezce na levém břehu, ale úzkou stezkou vyjetou v divoce rostoucích hájích na břehu pravém.

Dojely jsme k pískáči - nebyla jsem u něho mnoho let, hodně se to tu změnilo. Hlavně ty háje - ty tu nebývaly, neprostupná divoce rostoucí křoviska, kterými se jen pár statečných rybářů probilo k vodní hladině. Valachovi by se tu líbilo. Neměla jsem tolik drzosti, abych ty rybáře vyfotila ale věřte, byli tam, dobře ukrytí v mlází na břehu.

Tu nejdivočejší divočinu jsem taky nevyfotila, zastavit se na chvilku kvůli obrázku znamenalo ztratit Anči kodrcající se na kole přede mnou z dohledu a to mi vzhledem k terénu a labyrintu bůhvíkam vedoucích steziček nepřišlo jako dobrý nápad, ač Anči, jedoucí rychleji než já, zodpovědně na každém rozcestíčku zastavovala a ptala se, kudy dál. Tak jsem zdokumentovala jen trochu přírody u břehů pískáče.

Docela jsem se bála, jestli vůbec najdu cestu zpátky. Když se před námi objevilo Gabčíkovo jez, měla jsem už solidně rozdrncané pozadí (ale co by člověk neudělal, aby se zbavil trochy celulitidy).

Na jezu bylo třeba se na chvíli zastavit a pozorovat lidi na kánoích.

loděnice je budovou již historickou

Poslední zastávkou před návratem domů byl komín a na něm čapí hnízdo. Čáp byl doma, ale fotit se asi nechtěl, bo se furt hýbal.