Tak dlouho jsem hudrala, že prší málo a že mi krátké bouřky nezalijou zahrádku, až začalo lít pořádně. Propršela celá noc a prší dál, déšť mi zhatil plány na dopoledne (donést z města aspoň dvě kabely plné jídla, bo v lednici jsou všehovšudy tři vajíčka a prázdný kelímek od hořčice) a tak se pomalu začínám nudit. Napsala jsem kamarádce esemesku, že bych se třeba stavila na kafe, ale neodepsala, asi se ještě nenudí tolik co já. 

Uvařila jsem si čaj, přečetla zprávy, obešla oblíbené blogy. Ustlala postele v dívčím budoiru (takovou dřinu přeci nemůžu po slečnách požadovat). Vytřela kuchyň a předsíň - ráno jsem tam cítila cosi škaredého, jako by někde kočka udělala loužičku. Loužičku jsem neobjevila, ale po vytření zápach zmizel. Kočku jsem pro jistotu pustila ven. Už jsem si zvykla, že mi mládež dělá z domu skladiště roznošeného šatstva, na kočičí čuránky si ale zvykat odmítám.

Esemeska nakonec přišla - déšť nedéšť spěchala jsem na kafe ke kamarádce lákána vidinou, že si konečně popovídám s dospělým člověkem, došla jsem tam zacákaná až po kolena. Tyhle návštěvy jsou balzámem na duši - společně pobědujeme nad nezaměstnaností, probereme děti i manžely, vyměníme si recepty, skřoupeme sáček vysokokalorických chipsů, aj štamprli čehosi ostřejšího dojde.  Příští týden navštíví zase ona mě.

Teď jen zbývá vymyslet, čím se budu nudit odpoledne.