U Lentilky.

K Lentilce jsme dorazili tři - já, Sargo a poněkud zamračené miminko. Lentilčino čistě obílené stavení se mi na první pohled jevilo jako malé, vevnitř však ukrývá překvapivě dost místa a nejvíc se mi líbila koupelna, bo je větší než ta moje. Vměstnaly by se do ní tak tři panelákové (do mojí jen dvě). Práce tu ale ještě bude...až mě z té představy ruce rozbolely. Hned jsem Lentilce předestřela své představy, v nichž hlavní roli hrál bagr přemistující pár tun zeminy zpoza baráku pěkně nahoru na zahradu - tam by se srovnal terén pro budoucí plantáže záhony a za domem by vzniklo útulné posezení s přímým vstupem z obýváku.....no moc hezky jsem jí to naplánovala.

Zahradu má Lentilka velkou, ale ne přespříliš - prostě tak akorát dost velkou zahradu. Jen by potřebovala větší sekačku. Možná spíš traktůrek. Nebo tři kozy....Co mě fascinovalo - má tam vlastní svah pro zimní sporty. No vážně - sešup k chalupě akorát tak pro bobování, sáňkování a první lyžařské pokusy.

Mezitím, co jsem okukovala Lentilčiny nemovitosti, dorazila New Old. A odjela Sargo s miminkem. A ztratila se Márinka. Márinka bloudila kdesi mezi středočeskými vískami a naštěstí popsala dostatečně přesně svou polohu, takže jsme jí ( New Old a já) mohly jet zachránit. New Old řídila místními silničkami svůj vůz se zručností profesionálního závodníka, já navigovala a tak jsme vbrzku našly na křižovatce kdesi v nicotě Márinku i s mužem a synkem. Jsme prostě dobré, New Old a já.

Na vlastní oči jsem viděla u Lentilky její legendární koš na děti. Lentilčino mládě hned předvedlo, jak se koš používá. Ale to už vlastně přeskakuju, to bylo až druhý den.

... a hlavně dobře utěsnit