Na přání Jirky Jedničky dojmy z metra.

Patnáct (nebo kolik) let jsem jím nejela. Což o to, samotný vláček je v pohodě - ale ty eskalátory! Cvakla jsem si lístek a chvíli bezradně hleděla do ujíždějící hlubiny. Přes rameno kabelku (kamarády důvěrně nazývanou pytel), megaobří cestovní tašku (uvnitř špinavé oblečení za dva týdny, hygienické potřeby, polní kuchyně...) a cosi velice dlouhého a neforemného (řekněme udice nebo hokejka). Nakonec se odvážím a vstoupím na tu věc. Pomalu se šinoucí eskalátor v obchoďáku našeho  okresního města to nepřipomíná ani náhodou. Taška se mě snaží strhnout do hlubiny. Blíží se výstup. Hrůzou se mi orosí čelo. Sežere mi ta věc nohy? Přerazím se o vlastní zavazadla? Opouštím eskalátor s bezpečným předstihem, tíhu tašek vybalancovávám jen tak tak.

Dala jsem to. Dala jsem to i na cestě zpátky. Píšu sama sobě jedničku. 

Akorát ty noční můry by mě už mohly přejít.