Malování je především a hlavně věcí hygieny. Čím starší, plesnivější a ušmudlanější barák, tím častěji je třeba v něm malovat. U nás doma optimálně tak jednou za čtyři roky. Nedokážu ale vymalovat celý dům naráz - jednak že bych si odrovnala záda, jednak že bych musela ostatní členy rodiny vystěhovat někam do hotelu, aby mi nepřekáželi v tvůrčí činnosti. Tož maluju po částech. Každý rok dvě místnosti. Kuchyň a dívčí budoir jsem chtěla malovat už loni, ale nějak jsem to nestihla. Buď že jsem byla na dovolené, nebo že nebylo zrovna malovací počasí, nebo že se mi prostě nechtělo. I bylo mi jasné, že letos malování neuniknu.

Malování je taky vcelku levnou metodou, jak byt proměnit barevně. S holkama jsme celou zimu vybíraly tu správnou barvu a plánovaly, jak bude ten náš pokoj krásný. Nakonec zvítězila fialová v kombinaci s nějakou tapetou do Liánina romantického koutku. Tapetu si děvčica vybírala sama, do poslední chvíle nevěděla, kterou přesně, objely jsme celý okres, navštívily snad každé papírnictví, až jsme nakonec skončily u internetu. Tam si dcerka vybrala a objednala tapetu ve chvíli, kdy už domem voněla čerstvě zasychající barva, ani jsem neměla čas zkontrolovat, co to vlastně objednává.

Malovat jsme začali bezprostředně po mém návratu z dovolené - to abych náhodou nezačala odpočívat, nezlenivěla a nepřestalo se mi chtít. Mládež se vcelku ochotně zapojila do malířských prací, škrábali všichni tři jak diví, Anči vzorně uklízela a vytírala. Mezitím se pokazilo počasí, začalo pršet. Zdi neschly, celá akce se začala neuvěřitelně protahovat. Začala jsem přitápět (beztak byla kosa). Nechala v pokoji zapnutý ventilátor. Stejně to neschlo. Vymalování jedné místnosti nakonec trvalo celých šest dní (tedy včetně vystěhování, úklidu a nastěhování věcí zpátky na místo). A objednané tapety ne a ne dorazit.