Krátký článek o tom, jak jsem neběhala.
V pátek jsem se potřebovala dostat do Vedlejší Vísky abych navštívila nemocného kamaráda. Že bych tam doběhla, bylo nemyslitelné - té úrovně jsem ještě nedosáhla. Autobusové spojení v dopoledních hodinách je v našem kraji mizerné - tam bych dojela, zpátky už ne. Udělala jsem tedy drobnou změnu ve svých plánech a rozhodla se vytáhnout Herku (pro neznalé - tak se zove můj stařičký červený bicykl). Špinavý rám otřela jsem vlhkým hadříkem - přísahala bych, že jsem kolo na podzim myla, tak proč mám pedály od bláta? Naolejovala jsem řetěz a přifoukla kola. To zadní se mi moc nepovedlo. Na řidítka jsem nasadila cyklokompjůtr a vyjela. Studený vítr mi fučel kolem uší (proč nemají čepice pro dospělé šňůrky na zavázání?), sluníčko svítilo a já se cítila velice sportovně. Dojela jsem do Vísky, pobesedovala s marodem a před polednem se vracela domů. Sluníčko už nesvítilo, od západu se přihnala chumelenice. Domů jsem přijela s vločkami sněhu na bundě a prochladlými koleny. Naložila jsem se do vany jistá si tím, že dnešním sportovním výkonům je konec. Deset kilometrů na kole musí napoprvé stačit.