Věděla jsem, že jednou to musí přijít. A přišlo to. Přišel. Přišel nehorázně vysoký účet za vodu. Když jsem ho viděla, málem mě trefil šlak. Vyplývalo z něho, že denně spotřebujeme skoro kubík vody. Jsem skrblík, rodinu vedu k šetrnosti a taková obrovská spotřeba vody se mi vůbec nezdála. Začala jsem se pídit po příčině, sledovala vodoměr a vcelku brzy bylo jasno - ano, opravdu nám přes vodoměr proteče každý den kubík vody, dokonce spíš o něco víc. Svá pozorování a výpočty jsem si ještě nechala zkontrolovat od syna - jen abych se ujistila, že jsem se nepomátla. Vycházelo mu to stejně, víc než kubík denně. Zjevně stařičké vodovodní potrubí dosloužilo a někde ruplo. Netuším kde a ani to nemíním zjišťovat - beztak nikdo neví, kudy sedmdesát let staré trubky vedou, dokumentace neexistuje a předkové, kteří dům stavěli, dávno nežijí.

A tak jsme bez vody. Skoro. Zastavili jsme vodovodní ventil a vypracovali podrobný plán, kdy a na jak dlouho budeme vodu pouštět. Chvíli ráno - jen co se všichni umyjí a vyčistí si zuby. Mezitím pračka vypere prádlo a myčka umyje nádobí. Napustím si dva kanystry vody na vaření a vodu vypnu. Podruhé ji pustím večer - než rodina spáchá hygienu, pustím podruhé myčku. Nejčistší osoba se vykoupe jako poslední a nechá ve vaně vodu, kterou budeme splachovat záchod. Jů, to je ale dokonalý systém!

Je na čase zavolat instalatérovi a nechat udělat nové rozvody vody a jsem opravdu zvědavá, kolik tahle legrace bude stát.