Omlazování kuchyně úspěšně pokračuje.

Před Vánocemi jsem - jako obvykle - odtáhla kuchyňskou linku ode zdi, abych Savem vystříkala případné plísně, co nám za linkou občas rostou. Plísně tam nebyly, zato zeď mokrá zcela. Linku jsem šoupla k druhé zdi a místo ní postavila starý kuchyňský stůl zapůjčený od tchyně. A čekala jsem, jestli to uschne. Uschnulo. Po měsíci - tedy teď - zajela jsem do Ikei pro různé maličkosti do domácnosti a též pro nožičky k lince. 

"To je nerez?" ptal se nedůvěřivě Živitel, když nožičky viděl. "Kolik to stálo?" zajímal se. "Dvě stovky? Tak to nebude nerez." kroutil hlavou. Tsss, to je přeci thajský nerez (na nožičkách bylo napsáno Made in Thailand) - a vůbec, je mi to fuk,  hlavně že linka nestojí přímo na zemi, však už měla sokly vlhkem celé rozmáčené.

Potom jsem se pustila do lampiček. Už dlouho jsem sháněla do kuchyně nějaká nástěnná světla, ale žádná se mi nelíbila. Moji rodiče měli v kuchyni takovou retrolampičku z let padesátých či šedesátých, hodila se tam a vypadala dobře, ale nic podobného jsem v obchodech nenašla.  Hypermoderní cosi s pochromovanými lesklými součástkami za 800Kč, co mi nabízela prodavačka v elektru, se mi do kuchyně nehodilo. Až jsem úplnou náhodou našla příhodné světlo v dětské Ikei - jmenuje se SMYG a mají to tam jako neoslňující lampu nad přebalovací pult pro mimina.

Světlo je určené k zapojení do zásuvky - zásuvek mám ovšem nedostatek. Zato drátů plných elektriky mi v kuchyni trčí ze zdi několik (když se nudím, cvrnkám do nich prstem, hezky to brní). Došlo tedy na malé úpravy - potřebovala jsem posunout vypínač na příhodnější místo a připojit světlo pomocí čokolády. Tohle všechno vypadá tuze jednoduše - přesně do okamžiku, kdy jsem se pokoušela rozmontovat nerozebiratelně smontovaný minivypínač na šňůře. Nakonec se mi to - díky trpělivosti a zručnosti trénované léty práce s Legem, Merkurem a jinými titěrnostmi - podařilo. I pochopila jsem, že jednotlivé části vypínače dají dohromady leda drobné prstíky šestiletého čínského dítěte, pro evropského dospěláka s normálně rostlou rukou je to prověrka jemné motoriky a kutlské představivosti (je třeba si představovat, jak ty drobné plíšky byly ve vypínači poskládané, než se všechny vysypaly ven). Provlékla jsem šňůru bez vypínače kam jsem potřebovala a kupodivu to celé složila dohoromady. O nějakém posunování vypínače nemohla být řeč. Ještě jsem zkusila odmontovat objímku na žárovku, tam ale nerozebiratelné čísnké spoje mému úsilí (a násilí) odolaly.

ikeácký originál

moje úprava

Připojení pomocí čokolády šlo dobře přesně do chvíle, kdy jsem zjistila, že v čokoládě chybí jeden šroubeček. Nebyl nikde. Zkoušela jsem vymontovat šroubek z jiné čokolády. Nešlo to. Nakonec jsem ji celou rozřezala nožem (byl to kvalitní pevný plast pamatující léta normalizace), vypitvala mrňavý šroubek a našroubovala kam patří.

Zapnula jsem pojistky - a sláva - svítí to!

 
důkaz, že svítí