V úterý ráno jsem se probudila vyspinkaná do růžova. Bylo půl sedmé, za okny bílý den. Hm. Tma už mě před zraky kolemjdoucích neskryje a beztak ani nemám čas. Vypravila jsem mládež do školy, uvařila si hrnek černého kafe a lapla k počítači. Cítila jsem se svěží a plná energie, no bodejť, když jsem nebyla ztahaná ranním během. Zlehka jsem si zacvičila pilates , sluníčko svítilo a já měla skvělou náladu, i pustila jsem se do úklidu, praní a vaření, dařilo se mi velmi. Večer jdu cvičit, běžet můžu třeba cestou z tělocvičny. A jak jsem si to naplánovala, tak jsem učinila. Běžela jsem pomalounku opuštěnou ulicí, batoh na zádech mi trochu poskakoval, v riflích a bundě jsem ani nebudila nežádoucí pozornost. Před kruháčem jsem zvolnila a ke kamarádce na kafe jsem jen došla, pamětliva moudrých rad, které jsem přes den nastudovala na internetu. A od kamarádky domů jsem zase běžela, to už byla černočerná tma. Příjemně znavená usínala jsem brzy a bylo mi jasné, že ráno jistojistě běhat nepůjdu.