Začnu trochu zeširoka - loni na jaře mě tuze trápilo revma. Trápilo mě tak, že jsem se musela vzdát takřka všech mých oblíbených forem pohybu, polykala hromady prášků a cítila se stará a opotřebovaná. Až s příchodem léta se mi ulevilo. Zase jsem se začala hýbat, trávila týdny na různých sportovních táborech, chodila po výletech, jezdila na kole. Podzimní plískanice přinesly další bolesti, k revmatismu se přidaly ještě žaludeční obtíže (způsobené právě užíváním léků na revma), v podpaží mi vyrostl jakýsi fujtajbl a musel pryč....Do kopy jsem se dala až v půli zimy a vyrazila na běžky. Běžkování mě bavilo velmi, konečně jsem nalezla způsob, jak se pohybovat lehce a relativně rychle krajinou, aniž by mě po pár kilometrech bolela kolena. Žel přišlo jaro a měla jsem po zábavě.

Inspirovala mě až Anči - s prvním jarním slunkem vytáhla kolečkové brusle a mazala ven jezdit. Tak jsem koupila in line brusle pro sebe a začala jezdit s ní. Tedy - čekala jsem od bruslí víc. Překvapilo mě, že jízda na nich zdaleka není tím ladným plynulým pohybem, který znám z bruslení na ledu. Brusle po asfaltu nepříjemně drncají, navíc jsou těžké, nohu ztuha obepínají jako lyžáky, chvíli mi trvalo, než jsem si zvykla. To, co si můžu dovolit na normálních bruslích, na inlajnech si zdaleka netroufnu. Ale učím se. Chodíme s Anči bruslit na pakroviště u průmyslového areálu jak to jen jde, když je hezky, tak každý den.

Brusle jsem si koupila levné, možná až zbytečně levné, jelikož jsem nevěděla, jak moc mě bruslení bude bavit a jestli mě nebude zase něco bolet. Už se ukazují některé jejich nedostatky, počítám, že během letoška je zničím a na příští sezónu si koupím nějaké lepší, kvalitnější.