To jsem tak potkala na ulici kamarádku, kterou jsem neviděla aspoň dva roky. Tedy ona potkala mě, protože já houby vidím i přesto, že nosím brýle, takže kdyby se ke mně nevrhla, asi bych si jí ani nevšimla, jsem ostuda, já vím. No a hned mě zvala na kafe. Vlastně zvala mě a ještě jednu kamarádku, jenže té se nikdy nechce, bo nemá auto a musí vlakem a to je strastiplná cesta, protože ty vlaky tam jezdí jednou za den tam a jednou zpátky. Tož dostala jsem za úkol kámošku přemluvit a na kafe jistojistě dojet. Přemlouvání trvalo několik dní, ale nakonec jsme se jedno krásné odpoledne přeci jen sbalily a vyjely kamsi do valašských kotárů. Jely jsme v čase dopravní špičky, tož místo ucpané hlavní silnice (dopravní informace hlásily, že Valmez je totálně zasekaný), zvolily jsme cestu po silničkách mezi dědinama. Bylo krásně, sluníčko svítilo, tož nám ani nevadilo, že jedeme rychlostí pomalostí nejvýše 50km/h, bo ty silničky tu jsou úzké, klikaté a jejich okraje podezřele rozdrolené. Ale v kolonách jsme se opravdu zdržovat nemusely, potkaly jsme jen jeden autobus a pár starších škodovek. Čím dál od civilizace jsme byly, tím mizernější bylo dopravní značení a pár kilometrů před cílem už jsem řídila jen podle čuchu a podle slunce, protože křižovatky v polích tu jsou jen pro kraje znalé domorodce, kteří žádné cedule nepotřebují. Můj dokonale vyvinutý orientační smysl mě nezklamal, když jsem uhlédla ceduli  "Bystřice", bylo mi jasné, že musím na opačnou stranu, bo do Bystřice jsme nejely. V polích kvetla řepka a v prostisměru jel vozík tažený koníkem
Dojely jsme do dědiny, chvilu bloudily (kamarádka zná jen cestu od vlaku), potom zabočily na jakýsi úzký vyasfaltovaný chodník podél kolejí (jistě vedou k nádraží, takže už dál bloudit nemožem), málem jsme zajely pár místních opálených děcek, co se tam po prostředku platnaly, a byly jsme na místě.
Na návštěvě jsme popily kafe aj ledaco iné a pojedly, co hostitelka napekla. Užily jsme si odpoledne plné pohody a večer úplně jinou cestou bloudily dom .

pohodááá