Neděle večer. Sama samotinká ukládám se do postele. Je to zvláštní pocit. Dlouhá léta jsem usínala uprostřed holčičího brebentění a teď najednou ticho, klid. Nemusím strkat hlavu pod polštář, aby mě nerušilo světlo z lampiček a večerní sesterské hádky. Ležím na roztaženém gauči v obýváku a snažím se strávit změny, které přinesl začátek letošního školního roku. 

Spískala to všechno moje přeaktivní dcera Liána. Bylo by fér, kdyby si ona vedla zápisky o nových zážitcích, ale k tomu ji asi nedokopu, tož zase to zůstává na mně. 

Pokračování brzy (a pod heslem).