Došla jsem k překvapivému zjištění, že domácí úkoly pro vysokoškoláky od těch pro malé školáčky takřka neliší. K dobru zůstává jen skutečnost, že zatímco dítko plnící povinnou základní školní docházku je zcela závislé na ochotě rodičů jezdit s ním po čertech ďáblech, vysedávat u internetu a běhat po obchodech, vysokoškolák počítač ovládá sám a též vlastní vůz a řidičský průkaz, což ho činí zcela samostatným. Plnění Katova domácího úkolu - sbírání hornin a minerálů - jsem se tedy účastnila jen z čiré setrvačnosti. Došlo k tomu tak, že v neděli po obědě Kato pravil "Mami, jedu do lesa, vem foťák a pojeď se mnou". 

Když jsme vyjížděli, bylo pošmourno a jemně mžilo. Když jsme dojeli na parkoviště u Teplického nádraží, lilo. Vyčarovala jsem z batohu dvě pláštěnky a jednu si hned oblékla. Syn usoudil, že ještě neprší tak, aby se musel balit do igelitu, pláštěnku strčil do batohu a moknul. Stoupali jsme serpentýnami po cestičce plné tajícího ledu a mokrého listí. Děkovala jsem své prozíravosti, která mi velela obout si na nedělní vycházku policejní bagančata. Kato cestu sbíral šutry, já fotila. 

závrt

bezedná

Synkovi přišlo, že má šutrů málo, tak jsme zajeli do jiného lesa. Tam  ještě ležely na zemi zbytky sněhu a stromy se topily v mlze. Minuli jsme posed, seděl na něm nehnutě a velice nenápadně myslivec. Docela by mě zajímalo, co si myslel, když nás tam viděl, dva blázny, jednoho s foťákem, druhého, co se každou chvíli k zemi sehne a rýpá se v ní.

mlha na školním polesí