V úterý jsem jela podepsat dohodu o rekvalifikaci. To nestačilo zajít na místní Úřad práce, to jsem musela až na okres. Ráno jsem radostně vyskočila z postele a po nezbytném kotli čaje u počítače jala jsem se zušlechťovat svůj zevnějšek, aby se mě na tom okrese nelekli. Přikreslila jsem si trochu obočí, čmárla zelenou linku na oči, řasy přičernila.  Na pusu trochu rtěnky, aby byla červenější, na červené pupínky v obličeji korektor, aby zbledly. Tak. Ještě učesat a můžu vyrazit. Jak je venku? Zima? Nevadí, však ono to povolí. Nepovolilo. Na nádraží to mám půl hodinku pěší chůze. Mrzlo, foukal vítr a já si nevzala čepici, abych se mi neslehly načesané vlasy. Neslehly. Rozfoukané větrem divoce poletovaly kolem hlavy, než jsem došla na nádraží, vypadala jsem jako jezinka, co právě vyběhla z roští.
Na Úřadu práce se nás sešlo asi osm, předpokládám, že budeme spolužačky. Nesourodá skupinka žen různého věku, které spojuje neschopnost najít si práci kvůli péči o děti.Tváří se nenadšeně, ba otráveně a nevlídně. Jsem tu jediná, kdo se do kurzu přihlásil dobrovolně?  Vždyť já se těším! Těším se, že vypadnu z domu, že budu myslet na něco jiného, než co budu vařit a jaké prádlo dnes vyperu. Těším se jak malá holka do první třídy, mám novou aktovku kabelku a sešit. Jasně, dojíždění nebude žádná zábava a domácnost jistě mou nepřítomností utrpí - ale to snad přežijeme, ne?Podepsala jsem lejstra (trojmo, jak jinak) a vyrazila po nákupech.