Sníh mám ráda - pokud leží na horách. Už o víkendu mě samozřejmě napadlo, že bych místo kolektivního tělocviku mohla zajet na Základnu a provětrat  běžky. Odolala jsem, však z sníh z hor hned tak nesleze.

Velikonoční pondělí jsem trávila v práci. Zákazníci nechodili, obchod byl prázdný, zbývalo dost času na snění o běžkách, zachumelených kopcích a horkém čaji v příjemně vytopené hospodě. Odpoledne jsem sedla k počítači a vyhledala si spojení vlakem a busem - naše rodinné vozítko má totiž propadlou technickou. Příjemně mě překvapilo, že cesta netrvá půl dne, ale jen něco přes dvě hodiny. Pravda, vstávat musím v pět ráno.

Večer jsem se cítila jaksi unaveně. Kolem osmé jsem usnula v obýváku na gauči a když jsem se uprostřed noci probudila, teklo mi z nosu a v krku pálilo. Vzbudila jsem se ještě několikrát. V pět ráno už jsem věděla, že nepojedu nikam. Mátožím se po domě a docházejí mi čisté kapesníky.