Krájela jsem brambory na plátky, to jako že budou k obědu jako příloha pečené lupínky, trouba se mezitím rozehřívala. Najednou uvnitř něco křáplo. Otevřela jsem troubu a zjistila, že příčinou onoho nesympatického kovového řachnutí je ta věc, na které je upevněná horní topná spirála. Upadla, ležela nakřivo na pečící mřížce a spirála pořád topila a topila.

"Co to bylo za zvuk?" ptal se muž.
"Rozpadá se nám sporák, pojď se podívat."

Muž zamyšleně hleděl do trouby a já spustila lamentaci "jakdlouhotiříkámžepotřebujemenovýsporákminimálnědvarokymožnádýl..."

Muž se pokusil argumentovat tím, že na nový sporák momentálně nemáme.

"Tak prodej pušku."

Muž strnul, ohromen surovou bezholedností toho nápadu. Pochopil, že situace je vážná, ba přímo kritická.O minutu později telefonoval synovi. O patnáct minut později dorazil syn domů.

Když jsem odcházela na do práce na odpolední, dřepěli oba před sporákem na bobečku. "Kombinačky....šroubovák.....drát!" velel muž. Padlo také několik sprostých slov týkajících se shnilých závitů, nesmyslných čtyřhranů a příliš tenkého poddimenzovaného materiálu.

Operace se povedla, trouba je provozuschopná. Samozřejmě za omezených podmínek - nesmí se do ní drbat a žďuchat, jinak provizorně přidrátovaná spirála zase upadne.

Ježíšku, fakt se letos snaž!