Lehce děsivý výlet

Na výlet jsme jely autobusem, vystoupily na Mezivodí. Moje stará mapa Beskyd je vhodná leda pro zmatení nepřítele, tož si na zastávce fotím mapu na informační tabuli. K tabuli se dá přiblížit jedině přes lán kopřiv. Na kopřivy mám alergii, popálené nohy si ihned mažu mastí, přesto okamžitě rudnou, otékají a svědí jako čert.

Je horko, slunce pálí, šlapeme po asfaltce a cesta je nudná. Když to jde, osvěžujeme se v potoce, který teče souběžně s cestou. Po 4,5 km konečně dojdeme na rozcestí a přemýšlíme, kudy dál. Máme dvě možnosti, kvůli horku volíme tu, která se zdá být jednodušší, po žluté značce údolím Červíku (druhou možnost, přes Trojačku, kamarádka i Liána odmítnou v okamžiku, kdy zjistí, že Trojačka je kopec). Žádný kopec nebude, jen příjemná procházka lesem. Chodníček je pěkný – než značka sestoupí přímo do koryta potoka. Vody je málo, brodit se nemusíme, stačí, když skáčeme z kamene na kámen. Chodník občas z koryta vyběhne a zase se vrátí. Stezky vyznačené na mapě ve skutečnosti nikde nejsou, zato je v lese spousta nových vyjetých kolejí po probíhající těžbě. Dochází nám voda, nabíráme si přímo z potoka a doufáme, že je pitná. Mojí přednášce o tom, jak najít pitnou vodu v lese, se nedostává takového ohlasu, jaký bych v těchto končinách očekávala.

po žluté

Držíme se značky jak to jen jde, nakonec se nám stejně ztratí. Plán pokračovat korytem Červíku nevychází, přes potok leži popadané stromy a kolem nich spousta bahna. Čisté a suché boty už nemáme žádná. Červík raději opouštíme a vydáváme se svahem Trojačky, podle mapy bychom měly narazit na lesní cestu. Kamarádka s Liánou projevují mírnou nedůvěru v mé orientační a navigační schopnosti (vlastně obě remcají od chvíle, kdy jsme ztratily značku). V lese fotím velice podezřele vyhlížející stopu. Že by medvěd? Na cestu jsme po dechberoucím výstupu v poledním horku opravdu narazily, teď jen vykoumat, kudy dál. Hledím střídavě do mapy a do foťáku a snažím se zjistit, kde to přesně jsme. První pokus nevychází, cesta končí u posedu s nádherným újedištěm. Nedá si někdo kukuřici? Druhý pokus je úspěšný. Jdeme po zalesněném hřebeni, bučina vpravo je hustá, neudržovaná, sráz hluboký. Zcela nepozorovaně by se tu mohla skrývat Godzila, natož medvěd.  "Uděláme si ohýnek a budeme opékat” mumlá kamarádka, když dojdeme k pěknému plácku, bohužel ne s lavičkami, ale s krmelcem. "A řekneme, že máma odešla do lesa a už se nevrátila” rozvíjí plány Liána. Snažím se jim vysvětlit, že kanibalismus je v našich končinách nezákonný. Vrhají na mě divné pohledy. Raději zrychlím.

Klubová

Pokračujeme na Klubovou, slunce pálí, jsme vděčné za každý kousek stínu. Fakt jsem ráda, že se blížíme k osadě. Klubová vypadá zdálky (tedy z Němčanky, na které jsem byla předchozí den s Anči) hezky, zblízka je divná, ohrazená a nepřístupná. Paní v chalupě u cesty na nás podezíravě hledí, zdvořile pozdravíme a rychle jdeme dál. Sestoupíme do údolí Červíku, už do civilizované části, tedy na asfaltku (ano, na tu, po které jsem šla den předtím s Anči). Slibuju kamínkovou pláž u potoka, obě spoluturistky se tváří silně nevěřícně. Když k pláží dojdeme, vletíme do potoka a mácháme si nadšeně nohy, jen Liána hučí, že spěchá. Na Samčance si dame pivo a čekáme na autobus. Ukazuje se, že autobus hned tak nepojede. Volám Katovi, aby pro nás přijel autem a odvezl nás na Základnu. Loučím se s příbuzenstvem odjíždějícím zpět do civilizace, Anči a kamarádka na Základně zůstávají.

Večer grilujeme klobásy a kuřecí steaky. Zlobí nás elektrika, je už tma a světlo nechce svítit, místní krvelačný hmyz se nás pokouší sežrat. Raději jdeme spát.