To jsme se s Aničkou vydaly na výlet do Oderských vrchů. Ledva jsme ujely pár kilometrů, spustil se déšť. Utěšovala jsem se, že červencové přeháňky bývají krátké, že jistě brzy pršet přestane a že strávíme celý den venku v lese. Houby leda. Lilo čím dál víc. Přes hustou dešťovou clonu nebylo vidět na cestu, Anči začala hysterčit, že se bojí. Na chvíli jsme zastavily, že počkáme, až to přejde. Nepřešlo. V hustém dešti jsme dojely do nejbližší dědiny, poobdivovaly místní hospodu a kostelík a vracely se zpátky domů.

kostel v dešti, před kostelem malá zmoklinka

zámek zrekonstruovaný v duchu socialismu

Když jsme projížděly kolem zatopeného lomu, oblíbeného to místa ke koupání, déšť zeslábl a my se šly podívat k vodě. Nikde nikdo, všude ticho a klid, skály důstojně čněly nad hladinou, občas vyskočila ryba. Místní pověst praví, že na dně lomu žije obrovský sumec, kterého samozřejmě každý místní rybář na vlastní oči viděl, ale nikdy ho nikdo neulovil. Já ale ve vodě uviděla někoho jiného. Raka. A dalšího. S Aničkou jsme je dlouho pozorovaly. 

Zjistila jsem, že ráčci se fotí blbě. Fotoaparát zachytil stromy odrážející se na hladině, ale raka pod hladinou už ne. Naplácala jsem hodně nepovedených fotek (pochválen buď digitální foťák) než jsem přišla na to, že musím s objektivem co nejblíž hladině. Málem jsem foťák utopila, ale fotku, na které je rozeznatelý ráček, mám.

rak a stromy

rak a kameny

 Na závěr ještě video - ráček na kamenitém dně skoro není vidět.