Mlžné listopadové ráno. Anči odmítá opustit vyhřátou Základnu, tož dnes konečně pocourám po lese sama. Tchyně projevuje jisté obavy, když vyrážím ven. Že je po sezóně, že budu v lese sama a široko daleko nikoho nepotkám a co kdyby se mi něco stalo....rozhodně se jí musím pravidelně hlásit! Na můj neprůstřelný argument, že moje nová oranžová bunda bude z vrtulníku dobře vidět, tváří se podivně.

Bohužel, nebyla jsem v lese sama. Hned na prvním rozcestí jsem potkala čtyři postarší turisty a chvilu nato mě předjela parta cyklistů. Modlím se k duchům lesa, aby šli/jeli jinam, než já.

brod
 

suchou nohou
 

nicneříkající fotka - ale tohle místo mám ráda a když na ni koukám, jako bych tam byla
 

 Konečně jsem byla sama a užívala si ticho v lese. Na paloučku jsem si rozložila pláštěnku na klády a posvačila. Než jsem dojedla, objevili se čtyři postarší turisté....další kus cesty jsme se střídavě předcházeli, měli jsme podobnou rychlost i cíl.

palouček na svačinu

nad mlhou

studánky

A došla jsem na Gruň. Čtyři turisty jsem zahlédla sedět v hospodě, já mířila na pivo o výčep dál. Po asfaltovém chodníku ťapkala hejna důchodkyň s hůlčičkami, rodinky s malými dětmi a kočárky, školní výlet s paní učitelkou. Sluníčko svítilo a mlha zůstala hluboko v údolích.

výhled z Gruně

a ještě jeden

Až v hospodě jsem zjistila, že je po mě sháňka, mobil jsem měla plný zmeškaných hovorů. Ujistila jsem babičku, že jsem vpořádku a pokračovala přes Janikulu a Školeny zpátky k Základně.

O velice nepříjemném zarostlém chodníku bůhvíproč značeném modrou turistickou značkou jsem se zmínila už tuhle. Letos byl výrazně prochozenější, nejspíš díky účastníkům závodu 5BV, kteří tudy (aspoň někteří) prošli. Také stopy kola jsem v mokré hlíně viděla a v dolní části hluboké koleje od lesní techniky, trochu se tu kácelo. Ne že by tu nebylo bahno...

Kudy teď?

Na Základnu jsem dorazila akorát k pozdnímu obědu.