Večer po výletu v mlhách přišel brzy. Babička mi uvařila kafe, seděly jsme u kamen a klábosily. Anči mě neustále nutila hrát piškvorky a babičku předčítat pohádky. Také jsme na temném nebi hledaly hvězdy a souhvězdí, budiž pochváleny chytré androidí aplikace. V osm jsme zalezly do pelechu a že budeme spát. Babička se chtěla před spaním s Anči pomodlit, ale dítko úspěšně vzdorovalo. Babička se urazila a zalezla pod deku.

Ležela jsem se zavřenýma očima, usínala a zdálo se mi, že zvenčí slyším kroky. Slyší je i ostatní? Anči nic neříkala, babička také ne, raději jsem se jich nevyptávala, abych je nevystrašila.  Asi se mi to opravdu jen zdálo. Najednou někdo chytil za kliku a zatáhnul. Zamčeno nebylo, ale bezpečnostní řetízek jsme zaháknutý měly. Dveře práskly, na dřevěných schodech Základny se ozvaly kroky. Vyletěla jsem z postele jak blesk a zařvala cosi škaredého. Zadem Základny někdo rychle a tiše odcházel.

Anči i babička se samozřejmě vyděsily. Anči slyšela bouchnutí dveří i kroky, babička ne, jednak, že už hůř slyší, jednak, že měla hlavu pod peřinou a modlila se. Rozsvítila jsem venkovní světla a babička telefonovala známému, co bydlí nedaleko ve vsi. Gentlemansky přislíbil, že kdyby něco, přispěchá na pomoc s puškou. V tom kraji je myslivec každý. Povídal, že na zimu se sem stahují různé živly a vykrádají chaty. Odnesla jsem si peřiny z ložnice a ustlala si na gauči blíž ke dveřím, to kdyby lupiče napadlo se vrátit. Babička nenápadně naznačovala, že dědeček si brával na vycházky po divočině úplně malinký revolver...Povídaly jsme si dlouho a usnuly až kolem jedenácté.