Učinila jsem cosi tak zásadního, že se o to musím podělit.

 Liána letos maturuje a součástí toho cirkusu je samozřejmě i maturitní ples. Z plesu šílela už od podzimu, vybírala šatičky, střevíčky, sháněla náušnice, utratila majlant. Někdy kolem Vánoc mi došlo, že dcera počítá s tím, že na její maturiťák půjdu i já. Prý je to zvyk, rodičovská povinnost nebo tak něco. Zvesela jsem vyhlásila, že na žádný ples nepůjdu, bo nemám žádné šaty. Liána mě přizabila pohledem a pravila, že si mám vzít kalhoty a halenku. Maminky prý tak na maturiťáky chodí a v šatech si mě beztak nedovede představit. Společenské kalhoty mám jedny. Naposledy jsem je měla na sobě na pohřbu Patriarchy, už tenkrát mi byly těsné a od té doby jsem malinko přibrala (možná víc než malinko). Halenku nemám žádnou.

Liána si na ples koupila cosi dlouhého, bílomodrého, splývavého, cosi, v čem na paloučku za svitu úplňku tančí lesní víly. Nechala si to upravit od švadleny na míru, promenádovala se po pokojíku a jásala, jak jí to sluší. Čím dál víc se mi nelíbilo, že jí budu dělat garde nacpaná do nepohodlných těsných černých kalhot. 

Dnes v noci se mi zdálo, že jdu na dceřin maturitní ples v šatech, které mi šila maminka do tanečních.

I objednala jsem si společenské šaty.

Levné, protože je pravděpodobně už nikdy nepoužiju.
Černé, to proto, že jsem nudná konzervativní osoba.
Dlouhé, aby mi nebyly vidět nohy.
S holými zády - abych si ještě komplikovala život sháněním správné podprsenky.