Chodník, co po něm chodím do práce, vede pod mostem, kolem ubytovny a podél hlavní silnice. Na konci jsou schody a za nimi civilizace - sídliště. Už jsem si zvykla, že cestou potkávám podivné lidi - bezdomovce, co mě zvou na krabicáka, hlouček snědých dětí trénujících salta na tvrdém udupaném trávníku, desetiletí sedí na kraji prázdného pískoviště a kouří, jednou po mě malí smradi házeli mirabelky. Včera jsem cestou do práce minula v těch místech osamělou mikroškolku - šest cigáňat ve věku od pěti do sedmi let, samy samotinké a bez jakéhokoliv dohledu si způsobně hrály na hřišti, nehádaly se, nepraly, nenadávaly, způsobně si půjčovaly koloběžku, nevěřila jsem vlastním očím.

Večer chodívám stejným chodíkem ke kamarádce. Jdu a vidím (či spíše nevidím, neb jsem šla bez brýlí) - hlouček mládeže sedí na schodech, petky s jakýmsi pitím pod nohama, hlučně se bavili a nevypadali ani trochu přátelsky. Projít musím, hlouček se neochotně rozestoupil, koukám, jaké strašné pití to popíjejí - každý měl u nohy dvoulitrovku kofoly. Udržela jsem se a smát se začala až u kamarádky.

I cesty od kamarádky bývají napínavé - když jsem se naposledy vracela domů, o zábradlí nad schody se z každé strany opíral jeden ogar. Vlevo vysoký bledý hubeňour, co vypadal, že něco bere, vpravo osmdesátikilový snědý řízek. Ruku v kapse, hmátla jsem po klíčích, kroužek mi na prsty vlkouzl sám od sebe. Co kdyby....Když jsem je míjela, oba mě velice zdvořile pozdravili. Milí hoši (přesto doufám, že už je nepotkám).