Liána chtěla cvičit na housle a potřebovala k tomu klid. Absolutní klid, což, jak mi vysvětlila, znamenalo samotu a mladší sestru co nejdál. Usoudila jsem, že i se zmrzačeným palcem (a solidní dávkou ibalginu)  zvládnu menší vycházku po okolí a odjela s Anči busem na Konečnou.

 

slovenská strana

 

moravská strana
(úkol pro čtenáře - najdi Lysou horu)

 

 Trochu jsme se prošly i po slovenské straně, mají tam pěkné výhledy do kraje a Anči měla ďábelskou radost z toho, že se bez dokladů courala v zahraničí. Pokračovaly jsme po státní hranici.  Anči netušila, kudy přesně půjdeme. "Tady to znám!" pronesla velice vyčítavě, když jsme došly na Bobek,  zatraceně dobře si vzpomínala, jak se jí sem minule nechtělo. Na brek hodný šestiletého spratka tentokrát zaplaťpánbu nedošlo, jen ke konci si trochu stěžovala, že jí bolí chodidla, vzala si na procházku tenisky a to jí furt říkám, že po horách se chodí v pohorách.

Na Zbojníku jsme poseděly na lavičce a koukaly na lyžaře. Sluníčko hřálo a technický sníh se rozpouštěl před očima.

 

rolbařka

 

Sníh, jupíjéééj!

 

Než jsme došly k Základně, začalo se stmívat. Slunko zašlo za lesy, Liána  pocvičila na housle a zadělala na pizzu. Pizu jsem dodělala a upekla v remosce, moc dobrá byla! Večer jsme koukaly na film a brzy šly spát.

 

 
západ slunce mírně upravený v Zoneru

 

 

Ne že by mě palec nebolel, ale bolel tak, že se to dalo vydržet a obě dcery se vinou několika dní strávených společně na nevelkém prostoru Základny začaly chovat poněkud zvlčile a nepřetržitě se štěkaly. Přišel čas je trochu unavit, aby jim na sesterské hádky nezbývalo tolik energie. Po snídani jsme odjely busem na Hlavatou a vydaly se na výlet na Trojačku. Cesta vzhůru povětšinou příšernou kamenitobahnitou stezkou. Sesterská krize pokračovala,  takže se během výstupu dcerunky ustavičně hádaly a častovaly se jmény ze zvířecí říše i jinými urážkami zde nepublikovatelnými. Rychlejší a zdatnější Liána se urazila, nasadila ostré tempo a zmizela ve smrčí nad námi. Anči se ji marně pokoušela dohnat, já supěla daleko za oběma a toužila po Ventolinu.Přešly jsme velice strmý bezejmenný kopec, pro sebe jsme si ho pojmenovaly Smrťák, prošly hustým zabordeleným lesem, ve kterém se nám ztrácela značka i stezka a kolem studánky došly na Klubovou. Po žluté značce jsme došly až do svahu Trojačky a neznačenou lesní cestou došly až na vrchol. Během výstupu jsme vyplašily dvě laně. "Jéééé" vypískla Anči, když je uviděla. Laně se na moment zastavily, ztuhly, nechápavě se na nás zahleděly, načež odcválaly pryč. Zbytek cesty jsem Anči vysvětlovala, že když zahlédne v přírodě nějakého živého tvora, má se chovat tiše a nenápadně.

výhled z Trojačky

 

Na vrchu Trojačky bylo moc krásně, malá borůvčím porostlá mýtinka, výhled na Lysou a na vršku skály se pěkně sedělo. Na nějaké delší vysedávání ale bylo chladno, tak jsme se dlouho nezdržely. Zpátky se šlo dobře, rychle jsme se sesypaly z kopce dolů na rozcestí a zamířily k Mezivodí. Po cestě jsme ještě prozkoumaly klauz Kocián - už dříve jsem kolem něho šla, ale tenkrát nebyl čas ani nálada se zastavovat.  Hladina nádrže byla potažená tenkým ledem, holky tam házely kamínky (kdy přestane děti bavit házení kamínků?)a snažily se led prorazit. Na břehu nádrže stojí chatka a před ní pěkné lavičky, tam jsme si sedly a posvačily. Jen jsme dojedly, začalo drobně pršet. Dlouhou nudnou asfaltkou došly na Mezivodí a jelikož nám do odjezdu autobusu nám zbývala spousta času, stavily jsme se v hospodě Ledovec na svařák, kofolu a hranolky.

lehce zamrzlý klauz Kocián

 

chata na břehu

 

Autobus přijel se zpožděním pro ten kraj obvyklým. Po návratu jsem uvařila pozdní oběd, otěstoviny se sýrovou omáčkou, hit našeho dovolenkového jídelníčku.  Anči naštípala spoustu dřeva a zašla do hasičárny pro salám a Lučinu. Podívaly jsme se na pohádku, Liána usnula, já pekla v remosce chleba. Kulatý chleba ze staré tchýniné socialistické remosky patří k těm malým životním radostem, které si dopřávám výhradně na Základně, nikde jinde takový neupeču.