Začátek výletu byl až zoufale kalamitní - babička natěšila Anči na jízdu historickým vlakem, jenže na nádraží se ukázalo, že jízdenky jsou dávno beznadějně vyprodané. Anči se samozřejmě strašlivácky napučila. Nádražní hala byla plná zklamaných dětí a naštvaných rodičů. Místenky, povídal jeden pán ve Valmezu, daly prý se zakoupit v předprodeji - pouze v Olomouci. Tož jsme vlak tažený Šlechtičnou (a pro větší výkon tlačený i normální lokomotivou) okukovaly z druhého nástupiště, kde jsme čekaly na obyčejný rychlík. A jak tak koukáme, Anči spadla na botu kapka. A druhá. Poodstoupila, myslela, že na ní kape ze střechy. Kapalo pořád. Rozhlédla se, jestli poblíž není nějaký pejsek - kapky byly jakési tmavé. Potom ucítila, že má mokrý batoh. Byl plný kofoly, která se vylila z lahve se špatným uzávěrem. Krucinál. Čištěním a vysušováním batohu jsem se bavila celou cestu rychlíkem.

Šlechtična v Hranicích

Ve Valmezu jsme přestupovaly na motoráček a času bylo dost. Našly jsme si pěkné místo na konci nástupiště a čekaly, až přijede Šlechtična. Podařilo se mi udělat pár fotek dřív, než byla úplně obklopená stejnými nadšenci, jako jsme my - všichni si ji fotili a nejhezčí fotky mají určitě ti, kteří nerespektovali opakovaných výzev, že nesmí vstupovat do kolejiště, přeběhli na druhou stranu a fotili si ji z liduprosté zadní strany kolejí.

Šlechtična ve Valmezu

na odjezdu vlaku je nejlepší ten čmoud

"Tímhle pojedem?" zděsila se Anči, když jsme nastupovaly do motoráku. Nakonec zjistila, že se jí tam vlastně líbí, kam se hrabou rychlíky na čisťounký vláček o dvou vagónech (z nichž jeden je mašina) s jednoduchými sedačkami a parádním výhledem z velkých oken. Vystoupily jsme ve Frenštátu, to je konečná. Frenštát jsem neznala (ostuda, vím), takže jsem se otrocky držela turistického značení a netroufala si cestu zkrátit, abych neskončila někde ve slepé ulici u plotu. Turistické značky ovšem nevedou rovnou do lesa, anobrž se snaži turistu potahat po všech krásách města - přes náměstí, kolem kostela, přes sídliště, asi aby návštěvníci viděli, že i tady pod horama jsou paneláky opravené a natřené pastelovými barvami na modro, na růžovo, na zeleno...odhaduji, že jsme si začly tak kilák a půl. Tož teď už Frenštát znám a příště budu chytřejší.

vzhůru na rozhlednu

Velký Javorník je nejvyšším vrcholem Veřovických vrchů, stojí na něm letitá hospoda a nová rozhledna. Je oblíbeným cílem turistů i cyklistů a jelikož bylo v sobotu dokonalé počasí - slunečno, ale ne horko - potkávaly jsme už cestou spoustu lidí a nahoře bylo plno. Fascinovali mě zejména starší pánové, odhadem tak pětašedesátníci, které si dovedu dobře představit doma na gauči s pivem v ruce, ale oni ne, s hůlčičkami v ruce svižným tempem vybíhali srázy Javorníku, ve kterých jsme se s Anči každou chvíli zastavovaly, funěly a odpočívaly. V narvané hospodě jsem objednala hranolky k obědu, sedly jsme si s nimi ven a kochaly se výhledem na Beskydy. Při té příležitosti si Anči zopakovala všechny kopce, na kterých už byla (většina, co byla v dohledu) a já ji ukázala, kam si vyrazíme někdy příště (Ondřejník).

oběd

...a tam půjdeme příště

Dřevěná rozhledna na Javorníku se otvírala loni v srpnu. Vstup je zdarma a výhled do kraje jeden z nejhezčích, co jsem zatím v Beskydech viděla. 

rozhledna na Javorníku - nová a krásná

Beskydy z Javorníku

Po červené značce jsme se vydaly směrem k Malému Javorníku - až na vrchol se Anči na poslední chvíli přestalo chtít, takže jsme šly hřebenem přes Kamenárku na Dlouhou, potom Krátkou a potom už nás začal tlačit čas a Anči bolet nohy, tak jsme sešly dolů do Mořkova na vlak. To je výhoda Veřovických vrchů, že podél vede trať a tak je k vlaku z kteréhokoliv místa blízko.

Na hřebeni jsme vyplašily jednu srnku - odpočívala v houští přímo u cesty, takže jsme ji, když se zvedla, viděly pěkně zblízka. Také jednu ještěrku - Anči ji chtěla chytit, ale nepovedlo se. Aspoň nám zapózovala na pařezu.

že mě nechytíš