Nadšení a radost čišící z článků o jízdě na koloběžce jistého blogera plus skutečnost, že půjčovna koloběžek je přímo naproti naší oblíbené občerstvovny zapříčinily, že jsme se rozhodly jeden z výletů absolvovat na koloběžce. "To si budeme muset půjčit i helmu?" děsila se kamarádka. Chlápek v půjčovně s námi nediskutoval a helmy nám nekompromisně nasadil na hlavy hned, jak jsme zaplatily půjčovné. Nevzmohly jsme se na nejmenší odpor. "Doufám, že ji nebudu muset mít na hlavě celou cestu" hučela kamarádka potichu, aby ji chlápek neslyšel. Před půjčovnou jsme se malinko projely a vyzkoušely, jak koloběžky brzdí - hodně ostře teda. 

zapůjčená koloběžka uprostřed divočiny

Lanovka nás i koloběžky vyvezla na kopec. Helmy jsme pověsily na řídítka a vydaly se na cestu. Terénní gumy skákaly po kamenité cestě, brzdy najednou brzdily tak akorát. "Raději si tu helmu nasadím" rozhodla se kamarádka, jen co jsme sjely na první křižovatku. Seřizování šráčků od helmy zabralo nečekaně mnoho času, pečlivá práce se vyplatia, helmy nám pěkně seděly na hlavách, hned jsme se cítily bezpečněji. Před námi byl krátký asfaltový sjezd, najednou mi zase bylo šest, frčela jsem z kopce a culík mi ve větru divoce vlál (aspoň jsem si představovala, že vlál - helma ho dost připleskla k hlavě).

stoupám na Bobek a hledím do kraje

Od další křižovatky vedla kamenitá cesta do kopce. Tlačily jsme koloběžky, slunce pálilo, dělalo se horko a kamarádka začala bědovat, že možná nebyl nejlepší nápad, jet na koloběžce, že má co dělat, aby vyšla kopec pěšky, ne tak ještě, když tlačí těžký krám. Následný kamenitý sjezd ji také nepotěšil. Já si cestu užívala, jelikož ve srázu u cesty rostly maliny a já je mohla uzobávat aniž bych se musela ohýbat. Než jsme došly na rozcestí pod Bobkem, byla si kamarádka jistá, že výlet na koloběžce byl tragický omyl, který se nikdy více nesmí opakovat a vůbec mi nevěřila, že teď už pojedeme jen a jen z kopce.

Na rozcestí jsme se napily, utřely pot z čela a vyrazily po asfaltce dolů na Kavalčanky. Zaznamenala jsem, že kamarádka přestala brblat. Dokonce mě předjela a zdálo se mi, že se usmívá. Na Kavalčankách jsem kamarádce slíbila lavičku. Zapomněla jsem zmínit, že je pět metrů vysoko - na žebříku na stromě. Žebřík měl ulámané šprušle a lavička byla obrostlá mechem. Já svačila nahoře, kamarádka dole pod stromem. Odpočaly jsme si, pokochaly se výhledem na osadu a okolní lesy a pokračovaly dál z kopce. Na křižovatce jsme odbočily k Maxovu klauzu - mírňoučký táhlý stoupák se tvářil, že je rovina, jelo se ale těžko, tak jsme koloběžky vedly  vedle sebe a klábosily. K nádrži jsme došly v dobré náladě. Pod přístřeškem seděla partička důchodců, asi houbaři. My se rozložily přímo u vody. Les voněl, slunko svítilo, komáři žrali, letní idylka jak má být.

rozpixelovaná kamarádka na cestě ke klauzu

rozpixelovaná kamarádka fotí Maxův klauz

Maxův klauz

Zpáteční cesta neměla chybu - několik dlouhých kilometrů mírného klesání lesem podél potoka, aniž bychom se musely odrážet nebo nějak razantněji brzdit v nás probudilo nadšení pro koloběžný sport. Vrátily jsme koloběžky do půjčovny a nad pivem si svatosvatě slíbily, že si takový výlet co nejdříve zopakujeme znova.