Aneb jak jsem poprvé v životě odmítla práci.

Co zavřeli můj milovaný obchod, jsem bez práce. Pilně hledám nějaký slušný flek a nenacházím. Když na nějakou nabídku práce odpovím, mám o to místo opravdu zájem a když si mě zaměstnavatel vybere, prostě nastoupím. Teď poprvé se mi stalo, že jsem odmítla. Zapříčinilo mi to několik probdělých nocí, kdy jsem si připadala jako bůhvíjaký nemakačenko a lenoch, ale s odstupem času myslím, že jsem udělala dobře.

Mám pěkně sepsaný životopis a v obchodě slušnou praxi, tak bylo vcelku jisté, že se mi ozvou. S personalistkou, která mi volala, jsem probrala kdeco, vyptala jsem se na záležitosti, kde jsem u dřívějších zaměstnavatelů narazila na potíže - vybírání dovolené, chození po doktorech....nic nebyl problém. Mzdu nabízeli nízkou, ale pracovní doba byla pěkná a víkendy volné. Náplň práce přesně podle mých představ - přímý prodej i papírování, sama sobě pánem. Tož řekla jsem, že to beru a personalistka mi domluvila ještě osobní pohovor.

Na pohovoru se začaly objevovat malé zádrhele. Jako devítihodinová pracovní doba každý den aniž by přesčasy šly vybrat. K lékaři samozřejmě můžu zajít, ale ne ráno, jelikož náhrada za mě není schopná ráno přijet (čtyřicet kilometrů po dálnici). Chodím pravidelně na odběry, takže to bych řešila jak? Nenápadným křížovým výslechem jsem též zjistila, že z dovolené půjdou vybrat tak maximálně tři týdny. Další drobnosti, jako že se s autem nedostanu do areálu fabriky, bo nejsou schopni zajistit čip pro vstup, jsem přešla - tohle si koneckonců dokážu vydyndat sama, jsme na malém městě plném známých.

Paní, se kterou jsem mluvila, mi dala dva dny na rozmyšlenou a po nich jsem řekla ne. 

A vřele doporučuji přečíst si článek naší milé Lvice, bo pár perel, co uvádí, při pohovoru samozřejmě též zaznělo.