Naposledy jsem byla nemocná kdy? Aha, v září. Mé tělo si to pamatovalo a bylo připraveno v čase, kdy nic zlého nečekám, provést nějakou malou zlomyslnost.

V pondělí časně ráno jsem se slastně protahovala v posteli a do toho dostala záchvat kašle. Toho poctivého cloumavého ranního kašle, věrného průvodce každého astmatika. Součet těch pohybů zapříčinil, že mi švihlo za krkem a už jsem hlavu neotočila. Ba ani se o to nepokoušela, prudká bolest rozlévající se z krku do hlavy a dolů do zad mě okamžitě přinutila nehýbat se vůbec. Mohla jsem jen nadávat a koulet očima. Nakonec se mi podařilo zaujmout v posteli polohu, ve které jsem netrpěla příliš. V naději, že to přejde, usnula jsem a vzbudila se za čtyři hodiny. Nic nepřešlo. Hlava se neotáčela, za krkem bolelo. Lékárnička vyjedená. I vyslala jsem muže pro recept na pár úlevných dobrot. 

Užívám stejné dobroty, co tenkrát. Pomalu zabírají a já se cítím stejně jako tenkrát, čili skvěle. V noci jsem se sice budila bolestí při každém pokusu o převalení, ale ráno mi bylo fajn. Dokonce i hlavou už trochu pohnu, aniž by se mi hnaly slzy do očí, ikdyž jen na pravou stranu a asi tak o pět stupňů. Pohybuju se jako roboti ve starých filmech, s rovnými strnulými zády i hlavou a když se otáčím, tak celým tělem. A pomalu. Hodně pomalu.