Jako je to událost. Velká událost. A mně na poslední chvíli došlo, že nemám co na sebe. Ne takové to běžné "nemám co na sebe", ale že v mém šatníku (neberte to doslova, šatník - jakože kus nábytku - nemám vůbec) není lautr žádný kousek oblečení, ve kterém bych mohla jít. Zavrhla jsem tmavé společenské kalhoty s halenkou, bo bych vypadala jako tank a usmyslela jsem si, že půjdu v šatech. Jo, v opravdových šatech. V takových, co z nich čouhají holé nohy, ne v hábitu až po zem. Není mi dvacet a velikost 36 už taky dávno nemám, tak jsem si vymyslila model, který zakryje, co vyrostlo až příliš a zdůrazní přednosti. Tedy šaty s krátkým rukávem, přiměřeným výstřihem, rozšířenou sukní a délkou aspoň po kolena. Strávila jsem půlden na internetu, obešla všechny obchody ve měste, čirou náhodou jsem si koupila pohodlné šatičky na dovolenou a na pivo na zahrádce, ale důstojné šatky na dceřinu promoci jsem nesehnala. Nakonec jsem jedny, které byly aspoň trochu podle mých představ našla na německém zásilkovém obchodu. Jsou tmavomodré, s puntíky, malinko kratší, než považuji ve svém věku za vhodné, ale rukávky mají a výstřih taky ujde. 

"Mami, ještě si je nekupuj, co když to nedám?" plaší Lin. No neexistuje, prostě ty státnice dá, přece mi ty šaty tady nebudou rok viset zbytečně!