Plán byl jednoduchý. Hodit na záda krosnu, dojet vlakem do Střelné a o čtyři dny později se vynořit ve Strání. Na pohodu bloncat po kopcách, válet se v trávě a užívat si dovolené.

Ze Střelné jsme vyrazily po červené značce. Bez mapy, protože jsem ji jaksi nestihla koupit. Bez map v mobilu, protože jsem sice vzala s sebou externí nabíječku, ale už ne kabel. Ale co, však je to pořád po červené. A do kopce. Bylo horko, ale lesem se šlo dobře. Až po rozcestí nad Nedašovem. Tam začaly louky a pastviny, slunce pálilo a schovat se nebylo kam. Červená značka zmizela a nebyla, což Lin přinutilo použít mobil, abychom se našly, jelikož jsme se malinko ztratily. Ale jen úplně malinko. 

krávy nad Nedašovem

Červený kameň, Vršatské bradla a tak vůbec

Pod vrcholem Bieleho vrchu je kaplička a u ní vydatný pramen čisté vody. Tam jsme doplnily zásoby a pomalu se začaly poohlížet po nějakém šikovném místě na přespání. Plán byl najít pěkný rovný plácek někde na lukách nad Sidonií. První potíž byla, že louky nad Sidonií jsou všechno, jen ne rovné. Druhý, že se všude pásly ovce.

pramen u kaple

Tento problém jsme dlouze teoreticky rozebíraly nad pivem a nakládaným Hermelínem v místní občerstvovně. Sedělo se dobře, ale postupující večer nás hnal dál. Až nás dohnal na kraj lesa. Bylo tam ohniště a nad potokem kousek rovného místa, tak akorát na malý stan. Do stanu se nám nastěhoval pavouček. Lin poručila, že ho mám vyhodit. Potom se dovnitř dobývala myš. Nebo plch. Nebo nějaký jiný velice vytrvalý neřád, který mě půlku noci budil. Štěkot psa baskervillského jsme přisoudily zrazenému srnci. Hafan u nedalekého stavení divoce štěkal pokaždé, když se někdo přiblížil. Po silnici za potokem jezdila auta rychlostí, která tu stoprocentně povolená nebyla. Byla to náročná noc.