Za mnou je další z těch víkendů, po kterém je obtížné seřadit chronologicky sled proběhlých událostí.Ale pokusím se.

Třeba ta oslava narozenin, na kterou jsem se jaksi připletla, ta byla skvělá. A vůbec jsem se neopila, jako vážně. Hlava mě bolela už předtím. Ne že bych na Základnu neodjela kvůli něčemu tak banálnímu, jako je bolení hlavy. Ani když jde o bolení, na které nezabírá vůbec žádný dryák a zvracím. Neodjela jsem kvůli babičce, protože tu bolelo...no já vlastně už nevím, co jí to v pátek bolelo, ale bolelo to moc, tak jsme odjezd na Základnu o jeden den odložily. Pátek jsem strávila dílem v posteli, dílem úklidem dívčího budoáru. Podařilo se mi v šatníku Anči nenápadně vyměnit letní trička za teplejší a zpod postele vymést asi dvacet špinavých kuliček, ze kterých se vyklubaly použité ponožky.

Před odjezdem na Základnu (ano, to už bylo v sobotu ráno) mě poprosila Lin, jestli bych nepočkala, že potřebuje odvézt slivovicu z pálenice. Tak co bych pro blaho dítka neudělala. V pálenici bylo dobře, teplo a voňavo. Cucaly jsme kofolu a čekaly, až ten zázrak začne téct. Jen babička byla poněkud nervózní, když jsme místo v devět ráno odjížděly v poledne, což ovšem kompenzovala skutečnost, že Lin jela s námi. Do Beskyd jsme dojely celé hladové, však byl už dávno čas oběda. V restauraci bylo plno, samé rodinky s dětmi, sedly jsme k poslednímu volnému stolu. Simvás, kdo chodíte s dětmi do restaurace, učte je, jak se tam mají chovat. Hlavně že nemají ječet. A že snažit se prokopat do evidentně obsazené kabinky na wc taky není zrovna zdvořilé.

Babi si dolečovala bolavé cosi a Lin byla po oslavě ještě o něco unavenější, než já, tak jsme se odpoledne místo bloncání po kopcách věnovaly luštění křížovek, ručním pracem a spánku. Jako že babička luštila, já háčkovala a Lin spala. Večer, když už byla tma a na háčkování jsem přestala vidět, pokoušela jsem se probudit Lin a vylákat ji do hospody, což se mi asi na pátý pokus podařilo. V tom kraji se s návštěvou hospody nesmí otálet, bo když večer nechodí lidi, hospoda zavře. Tmílo se a my spěchaly v hrůze, že dojdeme k zavřené hospodě, ale vesmír byl při nás, v hospodě plno a když dorazil postarší týpek s kytarou, dostavil se ten pocit nekonečné blaženosti, kdy se chce pít, zpívat a nechce se dom. Jenže volala babi, kdy že přijdem, že je sama, opuštěná a tak. Slíbily jsme svatosvatě, že dopijem pivo a jdem. I dopily jsme pivo a šly. Cestou domů, prakticky už jen kousínek od Základny, konal se předvolební mítink jednoho místního hnutí. Ač lufťáci a tudíž nevoliči, stavily jsme se tam na chvilu, abychom vyzvěděly, co se v obci dějě a bude dít. Babi vyčítavě esemeskovala, že od chvíle, kdy jsme slíbily, že dopijem a jdem, uběhly už dvě hodiny. Eh eh, když oni domorodci jsou takoví sympaťáci...

V neděli jsme vstaly malinko později, než jsme původně plánovaly. Babička se vypravila do kostela, já a Lin do lesa. Do lesa bylo třeba dojet autem, nešly jsme totiž do jen tak nějakého lesa, ale do lesa, kde Lin měří cosi na diplomku. A auto odmítlo startovat. Však taky ráno mrzlo. Nenastartovalo ani na druhý, pátý, ani na desátý pokus. Snažily jsme se ho vytlačit na cestu, jako že ho rozjedeme z kopečka, ale jsme malé, slabé, útlé, křehké ženy a tak se nám to nepodařilo. Musely jsme zavolat Katovi aby dojel a zachránil nás. Brblal, ale přijel. S jeho pomocí jsme auto na cestu dostaly, potom on do auta žďuchnul, auto se z kopce rozjelo, ale nenastartovalo, já propadala panice a zkoušela všechno možné a v poslední chvíli, když už jsem byla úplně dole u potoka, motor začal příst, vyjela jsem s autem na hlavní, projela se po dědině, zahřála motor a od té chvíle auto sekalo dobrotu. Za odměnu jsem ho nezaparkovala zpátky do stínu pod smrky, ale pěkně na sluníčko. Jako bonus se nám podařilo přemluvit Kata, aby jel do lesa s námi. Dlouho jsme nebyli venku takhle společně. I počasí nám vyšlo, sluníčko svítilo, ale nebylo horko. Seděla jsem na pařezu, zapisovala, co mi Lin diktovala, Kato zgrýňal po skalách a zdálky se na nás smála Lysá hora.

Při cestě domů do civilizace jsme se stavili na hamburger v Rožnově. Restauraci burgerboom.cz vřele doporučuji každému milovníkovi burgerů. Na přání dělají i bezlepkové.

Až doma mi došlo, že jsem se před cestou zapomněla přezout. Takže moje jediné slušné boty spinkají na Základně a já budu příštích čtrnáct dní chodit v pohorkách. Všude.