Na Malé Fatře jsme byly čtyřikrát, tak Lin vymyslela, že letos půjdeme na Velkou Fatru. Jelikož máme už nějaké zkušenosti s Českými drahami, zakoupily jsme do Valašského expresu jízdenky s místenkou. Lin vybrala pěkná místa se stolečkem a blízko boxu na zavazadla. České dráhy nás převezly, přistavily jiný typ vagónu, takže jsme seděly na dvojsedadle proti směru jízdy, bez stolečku (ten malý vyklápěcí nesmysl za stoleček nepovažuji) a box na zavazadla tam nebyl vůbec. V Žilině jsme přestoupily na slovenského Lišiaka. V duchu jsem se Českým drahám omluvila. Jako já vím, že jsou i horší vlaky, než Lišiak. Třeba v Indii. Nakonec se na těch schůdcích v předsíňce u záchodu nesedělo tak zle. Jen nám do krosen furt narážely dveře vagónu, kterými neustále procházeli cestující při marných pokusech najít někde ve vlaku volné místo s sezení.

Malinné - výhled z horní stanice lanovky

Lanovka na Malinné stojí 13 €, pro studenty 12 €. Platí pro cestu nahoru i dolů, to kdybychom si náhodou výlet rozmyslely. Výhledy z lanovky dávaly tušit, že výlet se vydaří. Turisté nikde žádní, jen dole pod lanovkou šlapala po sjezdovce partička mladých lidí vzhůru a pár kolařů sjíždělo klikaté cestičky. U horní stanice lanovky jsme potkaly tatínka s třemi malými holčičkami. Koukala jsem, kde má tatínek nosítko na tu nejmenší, ale neměl, na zádech mu seděla obří krosna a každá holčička měla batůžek, vlastně ta největší malá holčička měla solidní batoh. 

výhled

K bivakovacímu místu bylo pouhých deset kilometrů, většina do kopce. Hlemýždí tempo jsme si zdůvodnily tím, že se musíme kochat. A fotit. A dýchat....jako že vůbec nejdeme pomalu proto, že jsme netrénované lemry. "Já chci maminkůůů!" neslo se kdesi zdola z lesa volání nejmenší holčičky. Na protější stráni se páslo stádo krav a partička mlaďochů nás rychlým tempem předběhla. I tatínek s holčičkama nás předběhl. Odnikud se vynořila paní s obří krosnou a taky nás předběhla. Jako ale ty holčičky jsme o kousek dál dohnaly! 

další random výhled

Na Smrekovici jsme si daly pivo a šly hledat co nejrovnější místo k přenocování. Sešli jsme se tam všichni - tatínek s holčičkama, partička mlaďochů i osamělá turistka.

Druhý den začal vlídným stoupáním rozkvetlými loukami na kopec se skvělým výhledem a pokračoval lesní pěšinou pěkně po vrstevnici. A potom krpál. Krpál se jmenuje Rakytov. Výhledy z Rakytova berou dech a výstup na Rakytov mě o dech připravil též. Inhalovala jsem Ventolin, fotila tu krásu kolem a filozofovala, že Velká Fatra byla stvořena výhradně za účelem dělat radost turistům. Jen pár minut po nás dorazily na vrchol dvě malé holčičky.

moc pěkná pěšina po vrstevnici

Sestup z Rakytova úzkou klikatou stezičkou dolů do sedla se mým kolenům vůbec nezamlouval. V sedle jsme si na chvíli sedly do trávy, zpocené tričko jsem pověsila na rozcestník a nechala divoké fatranské mouchy olizovat mé zpocené tělo. Další kopec po cestě, Minčol, mi dal zabrat víc, než jsem čekala, protože on na mapě ani nevypadal, že by byl nějak strašlivě strašný a hlavně byl o kus menší, než okolní kopce. Cestou dolů se mi trochu zaplantaly roztřesené nohy, zakopla jsem a kolenem klepla o šutr. Další kilometr jsem strávila temnými úvahami o svém stáří a mizerné kondici.

cestou na Rakytov

Před sedlem Ploské je studánka, vlastně trubka, ze které teče čisťounká ledová voda. Taky je tu lavička a plácek, kde se dá ležet skoro rovně. Tam jsme poobědvaly a já si dala šlofíka. Protože spát po obědě se má a je to zdravé. 

Na Ploské jsme se rozhodovaly, zda pokračovat na chatu pod Borišovem na pivo, nebo jít rovnou hledat nocleh. Lin vyhlásila, že na pivo nemá chuť, tak jsme šly dál přes Chyžky k salaši pod Suchým vrchem. Tam jsme si ustlaly a spát šly brzy. Za stromy zapadalo oranžové slunce a v noci nás budil zářící měsíc.

ale že je tu krásně

Při snídani jsme zjistily, že máme dost jídla i na další den, ale natlučené koleno mě pořád hodně bolelo, tak jsme volily nejkratší cestu do civilizace. Přes Ostredok a Krížnou. Ostredok je nejvvyšší hora Velké Fatry, má dva vrcholy a jsou z něho velice fotogenické výhledy. Na Križne jsme si daly poslední svačinku před sestupem do Starých Hor. Tam také Lin zviklali nějací turisté, že dolů půjdou po žluté a ne po modré, jak jsme původně plánovaly my. Doteď nevím, co byl horší nápad. Skoro tři kilometry dolů po příkrých sjezdovkách daly mým kolenům zabrat a nejspís poprvé v životě jsem byla ráda, když jsme došly na asfaltku. 

jedna z posledních fotek z hřebene

Staré Hory jsou velice pěkná vesnice, opravené domy, udržované zahrádky, v centru kaple, tři hospody a autobus do Banské Bystrice jede každou chvilu. Vlak z Banské Bystrice do Žiliny má vždycky dest minut zpoždění. Ten náš měl dvacet, nicméně rychlík z Žiliny jsme stihly. Rychlík z Žiliny do Prahy má taky vždycky zpoždění. Netuším, jak to Slováci dělají, z Žiliny vlak vyjel na čas, na státní hranici už měl zpoždění patnáct minut. Nevím, jak do dělají naši, že se zpoždění pořád zvětšovalo. 

Velká Fatra se skládá z mnoha pohledných kopců a pro turisty pozoruhodných míst. Tuze se nám tam líbílo a určitě tam musíme zas!

A teď mě omluvte, jdu si pofoukat a převázat koleno.