To bylo minule v Beskydech. Když jsem se vrátila s Aničkou z procházky, synek čtvrtil obrovská smrková polena, aby bylo v zimě čím topit. Velký Náčelník seděl venku na lehátku, relaxoval po obědě a sledoval, jak jde práce vnoučkovi od ruky. Rozčtvrcená polena bylo třeba naštípat na menší kousky, ale našeho juniora už bolela záda, tak si šel na chvíli odpočinout a doplnit síly porcí čehosi dobrého, co bábi právě uvařila k obědu. Vzala jsem si menší sekyrku a odhodlaně se pustila do štípání. Polena odlétala vlevo i vpravo, vedle špalku se začaly kupit hromádky polínek, Anička je odnášela a skládala na hromadu. A Velký Náčelník s uspokojením sledoval, jak mi to jde. I obědvající synek se díval. No bylo mi jasné, že si nesmím utrhnout ostudu. Štípala jsem jako profík,  dobře jsem zúročila zkušenosti získané v dětských letech sekáním dříví do nenažraných kamen v pokojíku.  A potom jsem se sekla do nohy. Tedy ne úplně sekla. Nepodařilo se mi rozseknout sukovité poleno, synek i Náčelník moudře radili, ať sekyru vytáhnu a začnu znova. A jak jsem ji vytahovala, sekyra se svezla a bouchla mě do nohy, naštěstí naplocho. I tak to bolelo. Hodně moc bolelo. Stála jsem k obecenstvu zády, což se ukázalo jako štěstí, protože si tím pádem nemohli všimnout mých bolestí zaslzených očí. Ani jsem nemohla zařvat. A nemohla jsem pronést všechna ta sprostá slova, co jsem měla na jazyku. Ani sem je radši psát nebudu. Ustála jsem to, zvedla to ohavné poleno, postavila na špalek a rozsekla ho, suk nesuk. Potom jsem předala sekyru synkovi s výmluvou, že mě už bolí záda. A potom jsem zalezla do křoví a tiše tam slzela.