Dostalo se mi té cti být pozvána na kolaudaci Lentilčina nového sídla. Koukla jsem na mapu a viděla, že je to hrozitánsky daleko.  Naštěstí jsem pravidelnou čtenářkou blogu Eithné a tudíž vím, že čím delší je cesta, tím důkladnější musí být příprava. Zejména jede-li se za hranice. Eithné je v Ladaku, já pojedu do Čech! Loni jsem tam též jednou byla. A taky pod stanem. Jo stan...tak ten by bylo dobré překontrolovat. Taky spacáky a karimatky, abych Jamesici nepůjčovala vybavení okousané od myší. Teda karimatky okousané jsou, ale od dětí.
Poprosila jsem Kata a Kama (někdy se hodí, že dům je plný nicnedělající mládeže) aby postavili stan a Anče se uvolila jej otestovat. 

Večer si donesla do stanu láhev s pitím a svoje oblíbené miminko a dlouho, velice dlouho usínala. "Já se bojím, já se bojím..." neslo se tichounce ze stanu ještě v jedenáct v noci. Ale nevrátila se. Vzbudila se až krátce před osmou, vyspinkaná do růžova a že bude spát ve stanu i dnes.

z deníku tábornice