26. prosince nadešel ten den, kdy bylo nutno ukončit život onoho milého tvora, který tu snámi ku potěše dětí vlastních i návštěvních trávil s námi Vánoce. Už v noci bylo zjevné, že je načase ho klepnout, neb se začal převracet na bok a synek mu ve dvě ráno vyměňoval vodu ve vaně. Ráno jsem tedy vyzvala mužskou část rodiny, by se připravila k činu. Manžel začal brousit nože, synek přemýšlel, má-li kapra majznout tradiční paličkou či použít kladívko. Seděla jsem s kapesníkem u nosu v kuchyni na gauči a celou akci pečlivě sledovala, bych mohla zhodnotit případné chyby a náležitě moje chlapy sepsout. Chyby se nekonaly, zvládli to perfektně napoprvé. Manža přinesl z koupelny mírně se mrskajícího kapra zabaleného do utěrky, položil na linku a synek s vervou klepnul nebožáka paličkou. Pro jistotu dvakrát, ale na kaprovi bylo vidět, že už první úder ho zcela omráčil. Syn začal odřezávat hlavu, manža odvrátil svůj zrak, brutalita onoho konání byla příliš velká, než aby ji mohl sledovat. Hodili kapra do dřezu, manžel šel umýt vanu, synek zářil svou vlastní dokonalostí, na mě zbylo kuchání a stahování. Tak skončil náš milovaný kapr, čest jeho památce.