Dnes ráno přišla Micka k oknu a vypadala pohuble. Hned nás napadlo, že někde - beztak na naší půdě - vrhla koťátka. Manžel naložil kočce do misky řádnou porci kočičího žrádla a potichounku vylezl po žebříku na půdu. Nenašel nic. Nezdálo se mi to. Ta koťata tam jistě někde jsou! Nažraná Micka mezitím někam zmizela a já se šla na hůru podívat sama. Prošmejdila jsem všechna temná zákoutí, přemýšlela jsem, kde bych si udělala pelíšek, kdybych byla novopečená kočičí máma. Nakoukla jsem do staré skříně, co má utržené dveře, v horních policích skladujeme staré knihy, v dolní se válí ještě starší záclony a na nich....něco na mě velice divoce zasyčelo a prsklo. Micka! Slezla jsem po žebříku dolů a oznámila muži, že už vím, kde se koťátka ukrývají.
Při dalším krmení Micky jsem do pelíšku opatrně posvítila baterkou. Koťata byla obrovská a to nahoře se vrtělo a zvedalo hlavičku. Zkoušela jsem je spočítat -  dvě či tři tam jistě budou. Dvě necháme uspat, jedno si necháme.
 Večer jsem se vypravila k pelíšku s foťákem - taková radostná událost v rodině si zaslouží fotodokumentaci. Párkrát jsem na spící koťata blikla a potom jsme s manželem zkoušeli spočítat, kolik jich vlastně je. Výsledek nás vyděsil. Tož schválně, počítejte taky:

Do komentářů pište výsledky, kdo uhodne, dostane kotě diplomek!