Malá historka ilustrující fakt, že to vůbec, ale vůbec nemám lehké.Neděle odpoledne. Uléhám na gauč. Slíbila jsem dětem, že ve čtyři hodiny pojedeme nakupovat. Je 15.30 ještě si můžu dá malého šlofíčka. Vzápětí ze mě Kato stahuje přikrývku. "Mami, vstávej!" To zrovna. Přitáhnu přikrývku k bradě a dělám, že tvrdě spím. "Vstávej, jedeme do obchodu!" rozkazuje drzé mládě.  "Až ve čtyři, teď medituju!" - přeci před juniorem nepřiznám, že chrním. Tahám peřinu zpátky. Taháme oba. Držím pevně a kluk mě stáhne na zem. Chňapnu ho za kotník, Kato padá (a myslím, že si natloukl loket, ale nedává na sobě nic znát, hraje si na drsňáka). Bitka nabírá grády. Vypáčím mu ruku (velice opatrně a mateřsky něžně samozřejmě), chytnu kolem hlavy....."mamííí, ty mě škrtíš, všimla sis, že já tě neškrtím?" protestuje syn. "Já tě neškrtím, já tě držím kolem krku!" No dobře, vím, že je to hloupá výmluva, trošinku, úplně malinko jsem ho škrtila, jen tak zlehýnka. Rozmotáme se a oba trochu funíme. Lehám si zpátky na gauč, Kato na přikrývku na zem.  Medituju a synek také. Přesně 16.00 vyrážíme do obchodu.