Uprostřed psaní tohoto článku mi spadl počítač. Nechtějte slyšet, jak jsem mluvila. Z článku zůstala jen předuložená kostřička. Znovu se mi to celé sepisovat nechce, tož stručně to nejdůležitější:
Nastal čas zbavit se přebytečných koťat. Ne že by byla bůhvíjak stará, ale že Micina už je nechce kojit a vůbec na ně kašle. Myslím, že je zase v tom.
Jedno černé koťátko si zamluvila Renuška. Ještě v den předávání ráno nebylo jasné, které jí vlastně přivezeme. Děti se tvrdě hádaly, vyzdvihovaly dobré vlastnosti toho či onoho kotěte. Nakonec zvítězil můj argument, že přeci nemůžeme Renatě dát kotě rozcuchané, naši rodinu musí ve světě reprezentovat číča úpravná a učesaná. Kotě s rozježeným kožíškem zůstalo doma a Liána zuřila bo jí dva dny předtím počuralo postel a školní batoh.
 Po horkých dnech se příjemně ochladilo, tak jsem byla ráda, že kotě nebudeme v autě trápit vedrem. Ráno jsme ho nakrmili, vyzáchodili, strčili do krabice a vyrazili po dálnici kamsi na západ. Cesta rychle ubíhala, v autě byl klid, bo Anči dostala před jízdou kinedryl a tudíž nefňukala a nezdržovala přestávkami na blinkání. Kotě první dva kilometry kňučelo, na dálnici rychle usnulo a spalo až do Mohelnice. Tam jsem si ho musela na chvíli vzít do náruče, když se uklidnilo, šupla jsem ho zpátky do krabice a spalo až do cíle.

 
nefoť furt!

Jen jsme vystoupili z auta, začalo pálit slunce. Náš plán nechat spící kotě v autě a poohlédnout se po nějaké hospůdce padl. Kotě muselo do restaurace s námi, jinak by se upeklo. 

Anči s kotětem

Po předání kotěte jsme rychle proběhli místní zámek, Živitel spěchal domů, tak na prohlídku nebyl čas. Škoda, chtěla jsem ještě na rozhlednu za městem.