"Já jsem blbáááá!" Anička se zoufale rozpláče a zaboří mi hlavu do klína. Snažím se ji utěšit a zjistit, co se zase stalo. Že by se konečně zamyslila nad svými nevalnými známkami z matematiky?  "Já jsem tak blbá, že jsem přestala chodit do houslíííí!" kvílí nešťastně dál a kouká na mě zaslzenýma očima. Uhm, ehm, asi to není správné, ale pociťuji škodolibou radost. Však jsem si dobře všimla, že když Liána není doma, půjčuje si Anička potají její housle a hraje, samozřejmě za důkladně zavřenými dveřmi, aby jí nikdo neslyšel. Musela jsem Aničce svatosvatě slíbit, že příští rok jí přihlásím zpátky do hudební školy - a také že dám opravit staré housličky po dědečkovi, aby měla do té doby na co hrát.